Mezi vozíčkářskou komunitu se český scenárista a divadelník dostal prostřednictvím kolegy Jana Kašpara. Člen Divadla Járy Cimrmana byl totiž po pádu ze stromu upoután na invalidní vozík. „Pro nás to byla rána. S Ladislavem Smoljakem jsme si mysleli, že Honza u nás končí. Ale to bylo jen na deset minut, pak jsme si uvědomili, že tam máme tzv. sedací role,“ vzpomíná Svěrák na prvotní šok a následující reakce či třeba na vznik role zvědavého invalidy Sváti Karáska.
Původně nechtěli Kašparův handicap před diváky odtajňovat. „Lidi by byli vyděšení,“ řekl. Sám Kašpar si ale nakonec prosadil, aby na „děkovačky“ a „klaněčky“ přijížděl s vozíkem. Potlesk publika byl následně dvakrát hlasitější. „Tak jsme se naučili k vozíčkářům chovat všichni,“ dodává Svěrák. „Je dobré brát to s humorem, někdy i s černým humorem. Vozíčkáři nesnášejí litování,“ radí.
Ačkoliv v současné době ještě stále existují tací, kteří netuší, jak se k lidem na vozíku chovat, situace se stále lepší, míní autor legendárních divadelních her. Zlepšení vidí třeba i v přibývajících místech s bezbariérovým přístupem.
Cílem Centra Paraple je vrátit vozíčkáře do práce a do běžného života. Do zaměstnání se jich v současné době po nehodě vrací pouze čtyři procenta, ročně přitom přibude 250 pacientů s poškozenou míchou.
Interview ČT24
Paraple se mnohonásobně rozrostlo, a tak je pro něj těžší sehnat finance. Pouze na chod společnosti jsou třeba miliony korun. Přesto si Svěrák na ochotu lidí pomáhat a přispívat nestěžuje. „Pořád je mezi námi hodně dobrých lidí,“ prohlašuje. Sbírka Dobročinné akademie je pro něj každoroční zpráva o stavu společnosti, která v tomto ohledu dle jeho názoru nevychází vůbec špatně.
