Praha - Informace o zásahu na Národní třídě přineslo jako první vysílání Svobodné Evropy. Oficiální média v prvních hodinách opakovala jen zprávu Československé tiskové kanceláře, že studentské shromáždění na Albertově a následný průvod „zneužila skupina osob, nechvalně známých z různých protispolečenských vystoupení v minulém období. Vykřikovala hesla hanobící socialistický stát, ústavní činitele a představitele strany a státu… Pořádkové jednotky tak byly nuceny přijmout opatření k zajištění klidu a pořádku.“
Pravda o brutalitě se do médií dostávala jen opatrně a pomalu
Zpráva ČTK připomněla, že skupina, která se pokusila narušit veřejný pořádek, „znovu prokázala, že jí nejde o dialog, že jí nejde o přestavbu a demokratizaci, že jí jde o destabilizaci, narušení a rozvrat společenského života.“
Aktuality, 17. 11. 1989: „Na místo se dostavili příslušníci pořádkových jednotek. Podle posledních informací byla přijata opatření k udržení klidu a pořádku.“
vysílání Svobodné Evropy, 17. 11. 1989: „Obušky, slzný plyn, policejní psi, kopance a vězení. Tomu říká Československý režim klid a pořádek.“
Řada účastníků demonstrace ale zásahu červených baretů unikla. Ukryla se u lidí, kteří bydleli v přilehlé Mikulandské ulici, a to díky náhodně. Obyvatelka jednoho z tamních domů Marie Tomsová - shodou okolností hlasatelka tehdejší Československé televize - zapomněla zavřít vrata na dvůr, a to přesto, že StB dala všem domovníkům v okolí pokyn, aby pečlivě zamkli. „Chvíli před tím mi kamarád přinesl ryby a já byla líná jít za ním zamknout. Když jsem vyhlédla z okna, tak ten dvorek byl plný lidí, kteří bezradně zoufale koukali, kam by se schovali,“ vzpomíná bývalá hlasatelka.
GALERIE
videogallery_486314
V úplně stejnou chvíli otevřeli demonstrantům dveře i v bytě naproti. „Ti lidi seděli, jen si drželi kolena pod bradou, pili ten čaj a byli šťastný, že nedostávají pendrekem,“ vzpomíná Ferdinand Los, bývalý obyvatel Mikulandské 4. V obou rodinách se tehdy ukrylo kolem šedesáti demonstrantů.
Veřejná bezpečnost na Národní třídě 17. 11. 1989
A co přesně studenty čekalo na Národní třídě? Kromě zasahujících příslušníků veřejné bezpečnosti to byly například speciálně upravené obrněné transportéry OT 64 s železnou sítí. Vodní děla byla v záloze, ale přímo 17. listopadu je policisté nepoužili.
Přesto, že komunisté nečekali 17. listopadu velké střety s opozicí jako v lednu nebo srpnu, byla komunistická bezpečnost k zásahu opět připravena. Stovky policistů, včetně speciálně vybaveného pohotovostního pluku se štíty.
Kromě policistů zásahových jednotek tu byli také elitní příslušníci Odboru zvláštního určení ministerstva vnitra, tzv. červené barety. Bylo jich zhruba 30 a poprvé zasahovali v uniformách. Podle historika Pavla Žáčka byli tito lidé připravováni speciálně k tomu, aby vytahovali organizátory z davu. Policie protestující dav na Národní třídě sevřela ze dvou stran. Z kapsy v podstatě nebylo úniku - všichni demonstranti museli projít podloubím, kde byli brutálně zmláceni.
Rudé právo 18. listopadu 1989
Cesta svobody do médií byla trnitá, pravdu o brutalitě komunisté tajili
Rozdíl mezi režimním a nezávislým zpravodajstvím byl 17. listopadu večer ještě propastný. Oficiální zprávu převzaly i ranní noviny. O tvrdém zásahu se zmínila jen Lidová demokracie. Ve Svobodném slově se objevila alespoň slova o „prvním skutečně zásadním pokusu o otevřenou diskusi“. Naopak Rudé právo 18. listopadu 1989 napsalo: „K udržení veřejného pořádku v centru města byli povoláni příslušníci VB. Ověřovali totožnost účastníků demonstrace a kolem sta osob bylo předvedeno na místní oddělení VB. Ve 22 hodin byl ve středu města obnoven klid.“ – více čtěte zde
Jakeš pro ČT:
„Poblíž vedení strany byla skupina lidí, která se rozhodla využít 17. listopad k svržení stávajícího vedení strany. Hlavní osoby této skupiny byli Rudolf Hegenbart, generál Lorenc a Vasil Mohorita. Tihle lidé se rozhodli, že vedení svrhnou, proti vůli vedení. A v zájmu svržení vedení strany prostě zinscenovali srážku studentů a policejních sborů, aby oni se dostali k moci.“
Jakeš: Hegenbart, Lorenc a Mohorita zinscenovali srážku studentů a policistů, aby svrhli vedení strany (zdroj: ČT24)
O tvrdosti pátečního zásahu - i o dalších demonstracích - zkoušeli informovat také redaktoři svazáckého deníku Mladá fronta. „Na titulní straně byla Marta Kubišová, v pozadí Havel. A když se to dozvěděl Mohorita, tak nechal zastavit rotačky a musel se vyměňovat obrázek.“ Tvrdí mediální analytik Milan Šmíd.
A boj se vedl i o televizi. Zaměstnanci požadovali vysílání přímých přenosů z Václavského náměstí. Připravené přenosové vozy ale na takový pokyn z režie čekaly několik dní marně.
Sílící protesty a hrozba stávkou vedly alespoň k povolení živých vstupů. Týden po 17. listopadu se ve vysílání poprvé objevily studentské záběry z Národní třídy. A za další dva dny televize přenášela celou manifestaci na Letenské pláni.
Česká republika si v těchto dnech připomíná 25 let od událostí listopadu 1989. Období, které znamenalo přechod od komunistické diktatury k demokracii, mapuje i Speciál ČT24. Kromě článků, které připomínají přelomové události, zde najdete i program ČT k výročí sametové revoluce, ale zejména zpravodajská videa z té doby.