Francois Sarano má na spěch, aby se potopil s Romeem, Germinem, Vanessou, Delphinem a především se svým oblíbencem Eliotem. Bývalý spolupracovník Jacquese-Yvese Cousteaua objevuje u ostrova Mauricius vorvaně, jejichž řeč se snaží rozluštit. „Vidí sice špatně, ale mají neuvěřitelné systémy vnímání, poznávají nás,“ říká oceánograf, jehož domovským přístavem je rodinný domek v departementu Drôme na jihovýchodě Francie.
Do oblasti Indického oceánu k ostrovu Mauricius ho poprvé v roce 2013 přivedl jeho přítel a velký odborník na podmořský život René Heuzé. Jejich vědecké expedice jsou obvykle financovány díky spolupráci s dokumentaristy. Letos ale chtějí vyjít s vlastním rozpočtem, říká Sarano, který nikdy nepřestal pozorovat mořský svět přímo v oceánu, nejen z lodě nebo laboratoře.
Za nic na světě by nezmeškal shledání se svými oblíbenci vážícími několik desítek tun. „Tráví mnoho času tím, že se spolu mazlí,“ cituje ho agentura AFP. „Tato úžasná a silná zvířata nám ukazují, že být divoký neznamená být agresivní, ale svobodný a nezkrotný,“ dodává Sarano, který působí rovněž jako poradce při natáčení.
Tento žoviální šedesátník, který se už více než 40 let potápí do všech moří na světě, říká, že u těchto ozubených velryb s hlavou ve tvaru rovnoběžnostěnu nalezl cosi jiného. „Pod vodou jsou vztahy se zvířaty mizivé, sice vás akceptují, ale nic víc. Vorvani však projevují vůči lidem mimořádnou zvědavost,“ říká Sarano.
Vorvaní klan v centru pozornosti
U ostrova Mauricius jich vědec identifikoval během několika let asi 50, rozdělených do několika skupin. Sleduje zejména klan 14 vorvaňů. Rozměry, tvar ocasu, jizvy, skvrny, hrboly: vše má zaneseno v počítači, což mu umožňuje, aby je rozeznával.
Agatha, Arthur, miss Tautou a Romeo tam v roce 2011, kdy začal vorvaně natáčet na video, ještě nebyli.
Sarano má svého miláčka Eliota, který je nejzvědavější, nejpodnikavější a nejvnímavější k jeho přítomnosti. Jednou s ním tento vorvaň dokonce tančil, říká. „Obrátil jsem se na záda a on učinil totéž, obrátil jsem se na břicho a on také, a to trvalo několik minut,“ vzpomíná. Je to tak trochu jako s delfíny.
Když vorvaň mluví k člověku
Zvukový záznam navíc ukázal, že zvíře vysílalo „kódy“, respektive zvuky podobající se pleskání jazyka, které jsou obvykle vyhrazeny komunikaci mezi vorvani, zdůrazňuje. Vědec neví, co mu chtěl vorvaň říct, ale stovky hodin analyzoval zvukové záznamy, aby se jednou mohl pokusit spojit tyto „kódy“ s chováním vorvaně.
Vorvaně dnes už lidé neloví, a tak je Francois Sarano může dále zkoumat. Moratorium na lov vorvaňů z 80. let ukončilo masakry. „V 60. a 70. letech bylo ročně zabito asi 30 000 vorvaňů,“ připomíná. Bílá substance spermacet, kterou mají v hlavě, se tehdy používala v různých odvětvích včetně kosmetiky.
„Zapomněli, co jsme jim způsobili, a vracejí se nám vstříc,“ říká Sarano. „Naše společnost pohlíží na svět jen jako na nevyčerpatelnou studnici zdrojů,“ dodává. Jeho přáním je smířit člověka s volně žijícími druhy, které potřebujeme. „Naše moderní nástroje jsou zdrojem pro mozek a intelekt, a to je dobře. Příroda a svět divokých zvířat jsou ale zdrojem pro duši a srdce,“ zdůrazňuje.
