Auckland - Novozélandská televize se chystá odvysílat v rámci dokumentu o nacistických válečných zločincích šokující rozhovor s litevským imigrantem Jonasem Pukasem. Ten ho poskytl v roce 1992 jako osmasedmdesátiletý detektivovi Waynu Stringerovi, který se z něj doteď nevzpamatoval. Pukas totiž popisoval poslední chvíle Židů předtím, než byli popraveni - podle něj doslova „ječeli jako husy“. Pukas se zároveň smál, když vyprávěl o tom, jak oběti holocaustu „létaly vzduchem“. Účast na pogromech proti Židům ale nebyla Pukasovi nikdy prokázána. Informaci přinesl britský server Daily Mail.
Pukas rozhovor poskytl před dvaceti lety detektivovi ve svém vlastním domě na Novém Zélandu. Záznam rozhovoru nyní tvoří část filmu „Lovec nacistů“, který má být ještě dnes odvysílán. Rozhovor tehdy vedl zkušený detektiv Wayne Stringer, který vyšetřoval postupně 47 jmen ze seznamu osob podezřelých z válečných zločinů. List vyšetřovatelům poskytlo Centrum Simona Wiesenthala zaměřené právě na lov nacistických zločinců.
Pukas zemřel jako starý muž, spravedlnost vykonána nebyla
Pukas byl za války příslušníkem litevských mobilních komand, která ve vesnicích na územích obsazených nacisty ve východní Evropě hledala a popravovala Židy v tamějších lesích. Po válce se přestěhoval na Nový Zéland. Zemřel přitom v roce 1994 v zemi jako osmdesátiletý, aniž by kdy čelil spravedlnosti.
Válku přežilo jen deset procent litevských Židů
Litva představovala v době, kdy začala být okupována nacisty, domov pro více než 200 tisíc Židů. Během války bylo zhruba devadesát procent z židovské populace zavražděno. Nejmasivnější popravy odstartovaly poté, co Němci v červnu 1941 podnikli do země invazi. Během následujících dvou měsíců bylo zavražděno až 80 procent litevských Židů.
První velké popravování proběhlo 24. června v Gargždai, kde jednotky gestapa spolu s policejními důstojníky zavraždili 201 osob.
Dokument týkající se mimo jiné rozhovoru s Pukasem režíroval Alexander Behse, který se původně narodil v Německu. „Stále mě to pronásleduje, jsem přesvědčen o tom, že Pukas byl válečný zločinec,“ prohlásil detektiv Stringer.
V přepisu rozhovoru Pukas o Židech, kteří byli právě zabíjeni, tvrdil, že „křičeli jako husy“. V rozhovoru, který se nyní poprvé dostává na obrazovky, se smíchem líčil, jak Židé popravovaní v lesích za vesnicemi „létali vzduchem“, načež ze sebe začal vydávat zvuky připomínající naříkající ptáky.
Pukas vinu odmítá, popravy prý pouze slyšel - nezúčastnil se jich
Přestože imigrant popisoval takové hrůzné incidenty, odmítl, že by se poprav zúčastnil. „Pouze jsem slyšel ty lidi umírat, neviděl jsem to,“ řekl podezřelý. Paradoxem podle publicisty Stanislava Motla je, že v tuzemsku byly natočeny desítky podobných rozhovorů s lidmi, kteří hovořili o tom, koho zabili, a nic se přitom nedělo. „Je dobře, že se dokument vysílá, jelikož se moc neví o tom, co se dělo v Pobaltí v té době,“ poznamenal Motl.
Stanislav Motl, publicista:
„Problém byl v Pobaltí v tom, že nacistická propaganda velmi uměle ztotožnila Židy s bolševismem, který tam začal vládnout v roce 1940. Hodně Židů působilo ve státní správě v době sovětské republiky - pogromy vznikaly i z tohoto důvodu.“
Bývalý detektiv posléze nebyl schopen dostat Pukasova slova z hlavy. „Zaměřil jsem se na vyšetřování válečných zločinů ještě hlouběji a s více emocemi než na cokoliv jiného, co jsem dřív u policie dělal,“ konstatoval Stringer. „Genocida stále probíhá na mnoha místech po Zemi. Proto je tento film důležitý,“ dodal detektiv.
Podle něj na Novém Zélandu zřejmě v klidu dožilo několik válečných zločinců, kteří se podobně jako Pukas vyhnuli jakémukoliv soudu, před nímž by měli stanout za zvěrstva, která spáchali.
Dokázat vraždu je po tolika letech téměř nemožné
I Motl ví o zhruba pěti nebo deseti lidech, kteří na území Čech vraždili, problém je ale podle něj v tom, jim po tolika letech dokázat vraždu, když chybějí svědci. „Mlácení, mučení je dnes promlčený čin,“ poznamenal publicista. Takový případ se týká třeba tří bývalých členů Hitlerjugend, kteří se podíleli na hromadné vraždě 60 osob ve Velkém Meziříčí dva dny před koncem druhé světové války. „Němci jim nedokázali ten čin vraždy. Přitom jsem jednoho natočil, jak to přiznal,“ podotkl Motl.
Stanislav Motl o svědomí zločinců:
„Lidé, které jsem našel a natočil, většinou hovořili o tom, že bojovali s terorismem. Z patnácti osob jen jeden člověk, a to mě zajímají jen vrazi, projevil něco jako lítost. Člen popravčí čety, který zabil lidi z Ležáků, řekl, že se cítí vrahem a že je mu to líto.“
