Syrská lékařka Samíra Sibai nevidí naději v dohodě umožňující bezpečný odchod bojovníkům a civilistům z Aleppa. Podle ní budou moct bezpečně odejít pouze povstalci a civilisté zůstanou ve městě na pospas vládním jednotkám a zahraničním milicím, které bojují na straně Asadova režimu. „Máme strach, že dojde k masakrům,“ řekla Sibai v Horizontu ČT24. Vládní vojska se podle ní budou chtít lidem pomstít.
Zdá se, že ze Sýrie v posledních měsících a letech přicházejí jen špatné a ještě horší zprávy. Máte tam na místě rodinu a přátele. Jak to prožíváte?
Je to velmi zoufalé. Abych to přiblížila: Aleppo je druhé největší město Sýrie. To je, jako byste se dívali, jak ruské letectvo bombarduje Brno. Zoufalství, bezmoc a hněv, že to mezinárodní společenství nechává dojít tak daleko.
Máte kontakt se svými známými v Aleppu?
Přímo z místa teď informace nemáme. Naši známí se odtamtud naštěstí dostali, než došlo k obklíčení. Ale někteří z nich mi říkali, že jejich čtvrti už nestojí. Sledují to v televizi jako my ostatní. Ale máme korelaci s tím, co se dělo při bombardování Homsu.
Jaké to je zažít, když se kvetoucí město mění v ruiny?
Je to strašné. Člověk musí do jisté míry neustále popírat skutečnost, aby se nezbláznil, když všechno, co znal, se hroutí. V Homsu se v menší míře ve čtvrti Baba Amr odehrálo to, co v Aleppu. Vláda to obklíčila, bombardovala a civilisty, co pak utíkali, vraždila na útěku. Bylo tam hromadné zabíjení, znásilňování. Jeden náš příbuzný byl umučen k smrti za to, že těm lidem pomáhal. Dokážu si představit, že v Aleppu se teď bude dít něco podobného.
Co je cílem? Zastrašit zbylé obyvatelstvo?
Určitě, to je hlavním cílem. Diktátor, jako je Asad, vnímá národ, který se proti němu vzbouřil, ne jako vlastní lid, ale jako nepřítele, kterého je nutno pokořit.
Po bombardování nemocnic se téměř zhroutil zdravotní systém. Existuje nějaká péče o nemocné a raněné?
Ve velmi primitivní formě. Ve všech bombardovaných oblastech Sýrie se spousta paramediků, zdravotních bratrů i obyčejných lidí přeškolila na amatérské chirurgy a snaží se lidem pomáhat. Ale lékařů je minimum.
Co lze říct o situaci civilistů? Liší se v oblastech, které jsou bombardovány, a v oblastech, kde se neválčí?
V tom, že hrozba smrti není natolik bezprostřední. Ve vládou ovládaných oblastech jsou vojenské zátarasy, ve všech ulicích, kde může kdokoliv zmizet. Známe lidi, co tam beze stopy zmizeli. Stačí udání a člověk může zmizet. Ovšem když jste v bombardované oblasti, kdykoliv může spadnout celý dům, ve kterém bydlíte. Jestli došlo k nějaké dohodě mezi vládou a povstalci, bojovníci se stáhnou bezpečnými koridory. Ale civilní obyvatelstvo tam zůstane na pospas. Po boku Asada bojují zahraniční milice a máme strach, že tam dojde k masakrům.
Zřejmě neočekáváte, že teď nastoupí humanitární operace, o kterých mluví Moskva?
Je směšné, že Moskva mluví o humanitární pomoci a chce zachraňovat lidi, které předtím vraždila. Čekáme tragédii… jen ne tak okatou.
Svět často slyšel kritiku, že nechal Syřany na pospas. Mohlo mezinárodní společenství zasáhnout?
Samozřejmě, obzvlášť ze začátku. Téměř rok a půl se jednalo pouze o mírové procesy. Tehdy jsme žádali bezletovou zónu, mezinárodní pozorovatele. A to všechno by mělo dělat mezinárodní společenství. To je jeho povinnost a od toho vůbec existuje. Když se to stalo nám, může se to stát jakémukoliv národu na světě. Češi si můžou vzpomenout na mnichovskou zradu… my se cítíme stejně.
