Moskva - Ruský list Pravda dnes slaví své sté výročí. Dlouho býval jako tiskový orgán Komunistické strany hlavním deníkem Sovětského svazu, a to, co se v něm objevilo, platilo víc než zákon. Stejně jako před bolševickou revolucí zkouší dnes Pravda z pozice tiskového orgánu opoziční komunistické strany rozdmýchávat v Rusku třídní boj. Členové redakce ale už mají důchodový věk, výměna bude brzy nutná.
Ruský list Pravda se drží komunistické linie. A skomírá
Lenin si ji vymyslel a v prvních dvou letech v ní otiskl skoro tři stovky svých článků. Největšího věhlasu a vlivu sice Pravda dosáhla až ve chvíli, kdy byl vůdce světového proletariátu dávno po smrti, přesto se dodnes dovolává právě jeho odkazu. „Pravda se dnes v mnohém vrátila ke své podstatě, svému původnímu poslání, jaké měla za časů Lenina,“ prohlásil Boris Komockij, šéfredaktor listu Pravda, poslanec a člen prezidia komunistické strany.
Udržet starou linii za každou cenu
V redakci to dýchá atmosférou let dávno minulých. Pracovní kolektiv Pravdy tvoří z velké části lidé v důchodovém věku. Například hlavní korektorka nastoupila do redakce hned po skončení vysoké školy v červenci roku 1958. „Děláme, co můžeme, aby Pravda zůstávala takovou, jaká byla za sovětských časů,“ konstatovala Ljudmila Muravjovová, vedoucí korektorského oddělení.
Z někdejšího desetimilionového nákladu je ale dnes jen stotisícový, z deníku obdeník a uskromnit se musela i sama redakce. Budova v ulici Pravdy 24 patřila až do začátku 90. let právě listu Pravda. Pak ji ale stát vyvlastnil a dnes musí za pronájem osmého a částečně i sedmého podlaží platit tržní nájem. „Pomáhá nám ústřední výbor (strany). Protože kdyby nás předhodili trhu, Pravda nepřežije. Anebo by se musela měnit a přizpůsobovat, ale to je pro nás naprosto nepřijatelné,“ tvrdí Komockij.
Jak dlouho budou ještě redakci Pravdy tvořit důchodci?
Na začátku druhého století své existence Pravda víc než co jiného připomíná skanzen. Jak dlouho ještě vydrží se svou strategií nulových změn, je otázka. Přinejmenším generační výměnu totiž moc dlouho odkládat nemůže.
Reportáž Pavla Vondry (zdroj: ČT24)