Haag/Srebrenica – K Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) směřují oči tisíců pozůstalých po obětech srebrenického masakru, při němž vojáci Ratka Mladiče povraždili přes osm tisíc muslimských mužů a chlapců. Mevludin Orić je jeden z mála bosenských Muslimů, který srebrenický masakr přežil. Teprve po zatčení Mladiče se odvážil se svou dcerou přijít na místo, kde se odehrálo největší vraždění civilistů od druhé světové války.
V červenci 1995 se s bratrancem držel za ruce, když popravy začaly. Přežil pouze díky tomu, že v hromadě těl ležel nehybně a dělal mrtvého – celých devět hodin, než si byl jistý, že Mladičovi vojáci přestali vraždit a odešli.
Orić má srebrenickou hrůzu dosud v živé paměti
Svou vesnici v „bezpečné oblasti“ OSN Orić opustil, když srebrenická enkláva 11. července 1995 padla do rukou bosenskosrbských sil. Společně s otcem, bratrancem i dalšími příbuznými se snažil uniknout lesy. Jeho žena a děti utekly na základnu OSN poblíž Srebrenice, kde s tisíci dalších vystrašených civilistů čekaly od nizozemských mírových sborů ochranu.
„Jsem tu poprvé od té hrozné chvíle a nemůžu ani plakat. Cítím těžko v hrdle. Vím, kolik lidí tady zemřelo. Tato půda je nasáklá krví tisíce nevinných lidí, včetně mého bratrance a mých přátel.“
V lesích se vyhnul dělostřelecké palbě i střelám ostřelovačů. O dva dny později ho však chytily srbské síly a společně s 2 500 Muslimy ho dopravily do školní budovy ve vesnici Grbavica. Orić tvrdí, že viděl Mladiče ve dveřích školní tělocvičny, kde byli vězni zadržováni, jen krátce předtím, než je odvedli na popravu. Orić se domníval, že Mladić přijel, aby zařídil výměnu vězňů. Avšak když odešel, vojáci zavázali vězňům oči a začali je nakládat na nákladní auta. Odvezli je po skupinách na nedaleká pole, kde jim nařídili postavit se do řady. „Pak už mi to všechno bylo jasné. Čekali na jeho rozkaz. Když odjel, začali zabíjet,“ vzpomíná Orić. Jeho bratranec stál s ním a držel mu ruku.
„Když jsem řekl, že by nás přece nezabili, uslyšeli jsme rachot kulometu a můj bratranec padl. Spadl jsem také, i když nezasažen.“ Ležel pak pod tělem bratrance celé hodiny, zatímco vojáci na místo přiváželi další skupiny zajatců a popravovali je.
„Nemůžu se dočkat, až soud s Mladičem začne. Chci tam být a podívat se mu do očí a říct všem pravdu. On ten masakr nařídil – je to netvor. Takové věci dělají pouze lidé jako Hitler.“
Slyšel také Srby říkat, že některé lidi stříleli do hlavy, aby se ujistili, že jsou mrtví. „Když jsem viděl všechny ty lidi mrtvé, říkal jsem si: Můžu také zemřít.“ Pak ztratil vědomí. Když procitl, slyšel, jak stroje kopají masový hrob. Měl strach, že by mohl být pohřben zaživa. Večer ale vojáci odjeli a Orič se vyhrabal z hromady těl ven. Spolu s dalším přeživším mužem pak utekli do lesů a 21. července narazili na vojáky bosenské armády.
