Koncem roku 1942 bylo jasné, že je porážka wehrmachtu u Stalingradu neodvratná. V monstrózní bitvě přišel Adolf Hitler o 800 tisíc vojáků a jeho ceněný generál se vzdal nepříteli. Hitlerovi a jeho ministrovi propagandy Josephu Goebbelsovi po katastrofálním výsledku zbylo jediné: podle německé tradice vytvořit z padlých hrdiny a armádu i obyvatelstvo vyburcovat k dalšímu boji. Hitler proto vyhlásil totální mobilizaci.
Totální mobilizace sice v Německu platila od 13. ledna 1943, za její definitivní a faktické potvrzení se považuje až Goebbelsovo vystoupení v berlínském Sportovním paláci 18. února.
Goebbelsova životní řeč trvala hodinu a půl. Sportovní palác, který v dobách míru hostil boxerská utkání, byl svědkem mistrovského rétorického výkonu. Goebbels si z deseti tisíc pečlivě vybraných diváků vytvořil freneticky reagující stádo. I zahraniční novináři později přiznali, že v takové atmosféře nedokázali zůstat nad věcí.
Z padlých hrdinové národa
Demonstrace německého odhodlání dotáhnout válku do vítězného konce a ovládnout Evropu se přitom konala jenom pár dní poté, co zbytky 6. armády kapitulovaly v beznaději stalingradské bitvy. A vedení třetí říše chtělo z této katastrofální porážky za každou cenu vytvořit hrdinný epos.
Už během svého projevu 30. ledna 1943 u příležitosti desátého výročí převzetí moci Goebbels zdůraznil, že „slovo kapitulace v našem slovníku neexistuje“. Řečnil o velkých hrdinech, kteří padli v bitvě o Stalingrad. Vyzdvihl jejich neochvějnou víru ve vůdce a říši. Víru, která musí zavazovat všechny Němce – na frontě i doma.
Pro Německo existuje jen vítězství, nebo porážka, zdůrazňoval Goebbels: „Vůdce zavelel a my ho budeme následovat. Pokud opravdu věrně a pevně věříme ve vítězství, pak v tomto okamžiku národního uvědomění. Vidíme ho na dosah. Musíme sebrat rozhodující síly a vše ostatní podřídit našemu úkolu. Nuže, národe, povstaň! A bouře nechť se rozpoutá!“
Štěstí jen díky smrti ve jménu vlasti
Posledními slovy Goebbels citoval Theodora Körnera, autora nacionalistických bojovných ód z období napoleonských válek. V této době se objevil i pojem „totální válka“ – ve své knize jej používá pruský generál Carl von Clausewitz. Muž, podle nějž je jedinou možností, jak dojít ke štěstí, hrdinná smrt v boji za svobodu a důstojnost vlasti. Teze generála von Clausewitze často komponoval do svých projevů i sám Adolf Hitler.
Proto jej ani v posledních dnech bitvy o Stalingrad nenapadlo, že by se jeho vojáci vedení polním maršálem Friedrichem Paulusem mohli vzdát. Čtvrt milionu příslušníků wehrmachtu mělo bojovat až do posledního muže a poslední kulky. Raději padnout, než se vzdát. Jedno, jestli kulkou nepřítele, hladem, zimou nebo vlastní rukou. Nakonec jich ale sto tisíc v čele s Paulusem dobrovolně odešlo do zajetí. Hitler zuřil.
Goebbelsovi proto jen pár dní před jeho projevem ve Sportovním paláci připomněl, že „od nás nikdo slova kapitulace a ústup nikdy neuslyší“.
Mobilizace ve jménu zvýšení válečné mašinerie a morálky národa
Totální mobilizace měla tři hlavní cíle: doplnit vojenské síly na frontě, navýšit zbrojní výrobu a posílit morálku obyvatelstva. Na Hitlerův rozkaz byli od začátku roku 1943 povoláváni muži ve věku od 16 do 65 let a ženy od 17 do 45 let.
Opatření mimo jiné umožnilo vrchnímu velitelství německé armády, aby do léta 1943 navýšilo počet svých divizí, které bojovaly v předchozím roce na sovětské frontě, z původních 240 na 257.
Nacisté museli upustit od politiky, kterou do té doby uplatňovali vůči ženám. Politiky, která oceňovala zasloužilé rodičky budoucích občanů třetí říše. Do práce musely po mobilizaci nastoupit tři miliony žen. Výjimku dostaly jenom ty s nejmenšími dětmi. Ženy sice nemusely pracovat manuálně, z pohledu válečného úsilí ale zastávaly důležité pozice – u rádií nebo při ošetřování zraněných.
Centrální plánování a reorganizace ve výrobě navyšovala zbrojní výrobu a naopak tlumila odvětví, která nebyla pro vedení války určující. Zbrojní výroba rostla už od konce roku 1942, jen výroba tanků se v letech 1942 až 1944 zpětinásobila.
K tak výraznému navýšení výroby mohlo dojít jen vykořisťováním nuceně nasazených dělníků, kteří byli na výrobu do Německa deportování z okupovaných území. Do konce roku 1944 se počet dělníků na nucených pracích zvýšil na 7,5 milionu, což znamenalo celých 20 procent všech zaměstnanců v německé ekonomice. Práce v otrockých a nelidských podmínkách tisíce z nich stála život.
Jedincům, kteří by se nasazení odmítali podřídit, či se jinak snažili vyhýbat práci, hrozil trest smrti. Navzdory mohutné propagandě se počty takto odsouzených po prohrané bitvě u Stalingradu značně navýšily.
Totální válku pocítili sami Němci
Němce měl burcovat všudypřítomný slogan „Totální válka – nejkratší válka“ i nenávistná kampaň proti Sovětskému svazu. Ta se snažila v obyvatelích říše zakořenit myšlenku, že by je po případném vítězství Rudé armády čekala jen ta největší zvěrstva.
Co skutečně totální válka znamená, nakonec zažili Němci sami na sobě. Bombardováním a ničením německých měst se zaměřením na čistě civilní cíle totiž naplnili význam tohoto pojmu spojenci. Ti považovali německé obyvatelstvo za součást nacistického válečného aparátu. Cestou k jeho porážce byla jeho totální demoralizace a zlomení.
