Strategické město Sindžár na severu Iráku dobyly kurdské milice už loni na podzim. Stopy předchozí krutovlády Islámského státu (IS) jsou ale ve městě stále živé. Radikálové odvlekli z nejbližšího okolí stovky dětí, z nichž vychovávají lvíčata chalífátu – nelítostné dětské vojáky. Co z města zbylo, ukázal reportérům CNN starosta Sindžáru.
Islamisté na cestě v Sindžáru shromažďovali zajatce. Asi 130 lidí bylo podle svědků vybráno k přesunu do dalšího města kontrolovaného IS – Tal Afaru. Ty, co se odmítli poddat, radikálové jednoduše zmasakrovali – muže, kteří nechtěli bojovat za chalífát, ženy, jež nechtěly sloužit jako otrokyně, ale i chlapce, kteří odmítli být dětskými vojáky.
Jejich kosti se mísí s vystřelenými nábojnicemi. Ostatky se ale stále nepohřbívají – místní doufají, že jednou přijde někdo, kdo je identifikuje a vrátí mrtvým klid.
Sindžár a okolí radikálové zabrali v létě 2014. Desetitisíce lidí před nimi prchly do hor, kde jim hrozila smrt hladem. Za celosvětové pozornosti je zachraňovala irácká armáda, spojenci a kurdské milice. Ze vzduchu pak začala útočit mezinárodní koalice vedená USA.
Jezídi našli útočiště v uprchlických táborech.
Radikálové odvlekli asi 600 dětí a udělali z nich lvíčata chalífátu. Třetina se dokázala vrátit a vypráví o hrůzách, které zažila. Třeba jedenáctiletý Núrí Falah viděl brutální vraždy a jeho zbili tak, že mu nohu zlomili natřikrát. Kulhat bude do konce života. „Zachránilo mě to, ostatní děti odvedli na výcvik,“ vzpomíná chlapec.
Radikálové nakonec Núrího i jeho pětiletého bratra Samana pustili. Dodnes v sobě ale nesou hrůzy, které prožili. „Núrí se v noci probouzí s křikem, že ho někdo dusí. Saman mívá záchvaty,“ konstatovala jejich babička.
Měl jsem pocit, že umírám, říká jeden z chlapců, který unikl ze spárů IS
Ghazal Omarové se vrátili dva synové i jejich bratranci. Všichni si ale odnesli následky. Osmiletému Imanovi chybí zuby a musel tak často nosit zbraň, že si zranil ruce. Podle Ghazal vzali radikálové děti do vězení v Mosulu. „Používali je jako lidské štíty. Zvedali je tak vysoko, aby je viděla letadla a nebombardovala je,“ tvrdí Iráčanka.
Desetiletý Assim říká, že je ve vězení zamkli a chovali se k nim násilně. Křičet se ale děti prý neodvážily. „Nikdo mě nikdy takhle nebil. Bylo to, jako bych umíral,“ konstatoval chlapec. „V noci, když se blížila letadla, to bylo nejděsivější. Drželi jsme se navzájem,“ vzpomíná Assim, který si dovolil plakat až v den, kdy se jim podařilo uprchnout a znovu se shledal se svou matkou.
