Dušanbe – Islám není v postsovětském prostoru ničím novým – ve Střední Asii je většinovým náboženstvím a i v samotném Rusku druhým nejrozšířenějším. Přesto si s ním řada zemí neví rady. Tádžikistán už dlouho čelí kritice, že v rámci boje proti islamistům potlačuje náboženský život v zemi.
Cesta na odpolední modlitbu do mešity není v Tádžikistánu ničím neobvyklým. Ne tak pro zdejší úřady. Ty mezi pravidelnými návštěvníky bohoslužeb a studenty islámských škol bedlivě hledají potenciální nepřátele státu. Jen v loňském roce jich za členství v zakázaných náboženských organizacích poslaly za mříže přes 150. Kromě toho nechaly zavřít desítky nezaregistrovaných madras a modliteben. Nebezpečí, které radikální islamismus představuje, prý nelze podceňovat.
„Hlavní problém nespočívá v omezeních a krocích, které vláda podniká, ale v tom, že ekonomika naší země je velice slabá a málo rozvinutá a nedokáže zabezpečit nezbytné potřeby zdejšího obyvatelstva. Proto odtud tolik lidí odchází za prací do ciziny a proto jsou tu i další problémy včetně hrozby extremismu a radikalizace,“ říká expředseda státního Výboru pro náboženské záležitosti a poradce prezidenta Said Ahmedov.
Tádžikistán je paradoxně jedinou zemí Střední Asie, kde legálně funguje islamistická strana. Podle jejích představitelů ale státní moc ve svém tažení proti náboženskému extremismu omezuje svobodu vyznání. „Slova o tom, že ve společnostech zemí střední Asie a jmenovitě v Tádžikistánu probíhá islamizace, jsou výmysly. To je obrození, ne islamizace. Lidé si postupně uvědomují, co jsou zač. Tádžik je muslim, Kazach je muslim, Kyrgyz je muslim, Uzbek je muslim. Každý z těchto národů postupně přichází k uvědomění si sebe sama. To přece není žádná islamizace a není potřeba z toho dělat nějaké hrozby,“ uklidňuje člen vedení Strany islámské obrody Tádžikistánu Hikmatullo Sajfullozod.
Když letos v létě tádžický parlament projednával zákon o zodpovědnosti rodičů za vzdělání potomků, byli oba dva poslanci za Stranu islámské obrody Tádžikistánu těmi jedinými, kdo hlasoval proti. Vadilo jim především to, že norma zakazuje, aby děti navštěvovaly mešitu před dosažením plnoletosti. Obhájci zákona tvrdí, že cílem je především zlepšit úroveň vzdělanosti tádžické společnosti. „Mladí lidé se pod záminkou toho, že se jdou modlit do mešity, celé dny toulají po městě a na své střední školy vůbec nedocházejí. Daný zákon byl přijat, aby se tomu zamezilo a aby se studentům zajistil přístup k vědomostem a literatuře. Úroveň znalostí absolventů středních škol je totiž dnes zoufale nízká a často nedokážou odpovědět ani na ty nejjednodušší otázky,“ komentuje prorektor pro výuku Islámského institutu v Dušanbe Idibeg Zjojev.
Jednou z mála škol náboženského zaměření, které splnily zákonem stanovené nároky a získaly licenci od ministerstva školství, je madrasa Abú Hanífy v Dušanbe. Je specifická tím, že kombinuje světskou i religiózní výuku a učí se v ní chlapci a dívky společně. Studenti většinou pocházejí z tradičních rodin, častokrát mají ale úplně jiné ambice než jen zvládnout a dál šířit učení proroka Mohameda.
„Já osobně oficiálním imámem být nechci. Rád bych se stal specialistou v nějakém průmyslovém odvětví. Tady v Dušanbe se například otevírá pobočka Moskevského energetického institutu. Pokud to vyjde, rád bych se tam zapsal a vystudoval tam na inženýra, abych mohl pracovat v oboru. Do náboženské oblasti mě to profesně nijak netáhne,“ říká student Isroil Mullojev. Do mešity přitom Isroil chodí od svých sedmi let. To, že tam dnes nezletilí oficiálně nesmějí, mu vadí. A není sám, kdo o účinnosti nového zákona pochybuje.
