Lisabonská katastrofa změnila pohled společnosti na přírodní katastrofy a nahrála do karet osvícencům. Zemětřesení, následná tsunami a požáry zničily 1. listopadu 1755 většinu bohaté portugalské metropole. Markýz Pombal pak ale vytvořil z Lisabonu vzorové moderní město odolné vůči otřesům. Svými metodami položil základy seismologie.
Zdálo se, že v jednom z klíčových a zároveň nejbohatších evropských přístavů té doby začíná normální slunečný podzimní den. Místní obyvatelé byli silně věřící a připravovali se na svátek Všech svatých.
Otřesy přišly v době dopolední mše
V půl desáté ráno lidé ucítili první slabé otřesy. „Nejdřív jsme slyšeli hluk, jako od kočáru, ten byl stále hlasitější a hlasitější, dokud nezněl jako nejhlasitější výstřel z pistole. Pak jsme ucítili první otřesy,“ uvedl ve vzpomínkách tehdejší konzul německého města Hamburk Christian Staqueler.
Pouhých deset minut po prvních otřesech se rozezněly současně všechny lisabonské zvony a o několik vteřin později šly k zemi první budovy. V následujících deseti minutách přišly tři velké otřesy. Většina lidí zemřela v troskách kostelů, kde zrovna poslouchali mši.
Přeživší obyvatelé Lisabonu prchali do přístavu, kde hledali útočiště v areálu královského paláce. Netušili, že to nejhorší je teprve čeká – stali se svědky zvláštního jevu, kdy voda zmizela a koryto řeky Tejo zůstalo suché. V 10:10 dorazila tsunami vysoká v této oblasti asi 12 metrů. Zničila celý přístav a zabila tisíce lidí.
Živly ničily muzea, knihovny, kostely, palác i nábřeží
To ale stále nebylo vše. Po zemětřesení a tsunami vypukl rozsáhlý požár, který zuřil v Lisabonu po dobu pěti dnů a vytvořil z města obrázek naprosté zkázy. Stovky nepohyblivých pacientů uhořely v přední nemocnici. Popelem lehla muzea i knihovny či královský palác Ribeira.
Zničeny byly záznamy Indické společnosti a obrazy od vlámského malíře Reubense a italského umělce Correggia. Moře tehdy odneslo i nově postavené mramorové nábřeží Cais De Pedra.
„Během pár hodin se stovky malých požárů spojily v ohnivou bouři – to je oheň, který je tak horký a intenzivní, že vytvoří vlastní větrný systém. Nasává do sebe kyslík, čímž je ještě teplejší a dusí i lidi desítky metrů od něj. Tak zemřely tisíce lidí, kteří se nemohli dostat z trosek. Ve skutečnosti zničil Lisabon víc než celé zemětřesení,“ upozornil v rozhovoru pro NPR profesor Univerzity Seton Hall Mark Molesky, autor knihy This Gulf of Fire: The Destruction of Lisbon, or Apocalypse in the Age of Science and Reason.
Energie o síle 32 tisíc hirošimských bomb
Ze tří čtvrtin města zbyly jen ruiny a katastrofa si vyžádala třicet až šedesát tisíc životů. Tsunami se navíc šířila dál po světě – ničila pobřežní města v portugalské provincii Algarve, ale také v Africe včetně Maroka, kde zabila asi 10 tisíc lidí. Způsobila chaos i v Irsku. Čtyřmetrová vlna zasáhla také ostrovy v Karibiku.
Zemětřesení způsobil pohyb v tisíce let spícím zlomu mezi africkou a euroasijskou deskou v Atlantském oceánu několik set kilometrů od pobřeží Iberijského poloostrova.
Někteří odborníci si myslí, že šlo o sérii zemětřesení v několika místech včetně toho přímo u města, jelikož třeba čtvrť Belém dopadla lépe než centrum města dál od možného epicentra. Právě v Belému zrovna pobýval král, jenž se díky tomu zachránil. Belémská věž i klášter svatého Jeronýma nápor vlny přežily, stejně jako nejstarší čtvrť Alfama.
Při pohybu desek se uvolnilo obrovské množství energie, možná tisíckrát víc než při zemětřesení na Haiti v roce 2010 – 475 megatun, což je srovnatelné s 32 tisíci jaderných bomb v Hirošimě, uvedl profesor Molesky.
„Bylo to jedno z největších zemětřesení v historii, síla se odhaduje na 8,5 až asi 9,2 stupně Richterovy škály. Jednalo se o největší zemětřesení, které postihlo Evropu za posledních 10 tisíc let. Otřesy cítili i ve Švédsku, severní Itálii nebo Azorských ostrovech,“ konstatoval odborník s tím, že tsunami v Atlanstkém oceánu je vzácná. Katastrofa zabila i několik lidí na severu Brazílie.
Žádná boží pomsta, nýbrž začátek éry seismologie
Katastrofa měla významný dopad na evropskou společnost a kulturu. Zemětřesení proběhlo v den církevních obřadů a zničilo téměř všechny kostely v oddaném římsko-katolickém městě. Ty se většinou stavěly v centru, na měkkých sedimentech, takže během otřesů budovy padaly k zemi jako domečky z karet.
Teologové a náboženské skupiny včetně jezuitů využili situace a pověrčivosti lidí a prohlásili, že jde o boží trest za hříchy světa. „Lisabon byl v roce 1755 jedním z nejbohatších měst na světě. Byl to hlavní přístav Nového světa, plný zlata a diamantů objevených v předchozích desetiletách v Brazílii. Hodně lidí to vidělo jako boží snahu potrestat tuto bohatou metropoli,“ podotkl profesor Molesky.
Připomněl, že Lisabon byl také jedním z posledních míst inkvizice – v roce 1755 tam stále upalovali kacíře. Dům inkvizice se při otřesech zřítil, což řada zejména protestantů viděla jako boží zásah.
V polovině 18. století již existovaly skupiny filosofů, přírodovědců i některých teologů, kteří vykládali erupce sopek či zemětřesení více vědecky, až do zkázy v Lisabonu, ale šlo o malé uzavřené skupiny.
- Francouzský filozof Voltaire použil lisabonské neštěstí v Candidovi, ve své polemice s církví a s představou německého filozofa Leibnize, že Bůh stvořil náš svět „jako nejlepší ze všech možných světů“. Tragédii se věnuje v Básni o pohromě lisabonské, v níž zavrhl názor, že katastrofa byla Božím trestem za hříchy lidí.
- Katastrofa zaujala i německého filozofa Immanuela Kanta, jenž se události opakovaně věnoval, sbíral o ní informace, a dokonce se pokusil zformulovat hypotézu o přírodním původu zemětřesení.
Ty většinou tvrdily, že podobné katastrofy vznikají cirkulací vzduchu v zemské kůře, v důsledku elektrického výboje nebo spontánního výbuchu plynů pod zemí.
Po Lisabonu se ale díky šíření pamfletů a různého dalšího tisku dostala zpráva o zničení Lisabonu do světa a stala se velmi diskutovaným tématem. Tyto rozhovory následně hluboce otřásly vírou v boží milosrdenství a omezily moc církve, když zemětřesení najednou začalo být považováno za přírodní jev.
Pombal: Muž, který postavil Lisabon na odolné nohy
Pokud jde o obnovu města, byl zřejmě poprvé v dějinách zřízen krizový tým, v jehož čele stanul Sebastião José de Carvalho e Melo (1699–1782), později známý jako markýz Pombal a první ministr Portugalska za vlády krále Josefa I.
Při katastrofě byla nejvíce zasažena oblast dnešní lisabonské čtvrti Baixa (doslova Dolní město, někdy nesoucí Pombalovo jméno). Voda se dostala až zhruba před náměstí Rossio, kde jsou na památku dlaždice připomínající vlny. Zničena byla bazilika de Santa Maria, Sao Vincente de Fora, Sao Paulo, Santa Catarina či Misericordia. Katastrofu až dosud připomíná neopravený karmelitánský klášter Convento do Carmo.
Tehdejší ministr zahraničí a králův oblíbenec dostal za úkol postavit Lisabon na nohy. Po katastrofě markýz pronesl proslavenou větu. Na otázku, co budeme dělat, odpověděl: „Pohřbíme mrtvé a nakrmíme živé.“
Pombal se dlouhodobě snažil omezit vliv šlechty a církve, obzvlášť jezuitů, k čemuž využil i situaci v metropoli. K nelibosti duchovních například rozhodl o pohřbení obětí v masových hrobech rychle bez obřadu, aby se zde nešířily nemoci. Další nechal poslat na lodích na volné moře a spálit tam. Pro rabující obyvatelstvo zavedl trest smrti.
Do akce markýz povolal armádu, zorganizoval distribuci jídla a dalších zásob a nechal postavit provizorní přístřešky pro obyvatele bez domova i nemocnice.
Markýz bojoval s jezuity, kteří kázali ve smyslu toho, že by lidé měli učinit pokání za své hříchy. Potřeboval totiž, aby obyvatelstvo soustředilo svůj čas a peníze na obnovu města, nikoli na modlení.
V době osvícenského absolutismu usiloval Pombal o modernizaci a ekonomické reformy v rámci celé země a ne jinak tomu bylo v Lisabonu, z něhož udělal vzorové moderní město vybudované na půdorysu vzájemně kolmých ulic s širokými bulváry, jako je ulice Rua Augusta, a moderními paláci. Na nábřeží, kde stával původní dřevěný palác Ribeira, vzniklo slavné náměstí Praça do Comércio.
Plán rekontrukce představil už den po katastrofě, jeho pravou rukou se stal architekt Eugénio dos Santos.
Pombal kladl důraz na to, aby nové budovy odolaly otřesům, čtvrť Baixa následně posloužila jako příklad městům po celém světě. Pozoruhodným vynálezem byla Pombalova klec, tedy symetrická dřevěná mřížová konstrukce určená k rozložení energie při zemětřesení. Modely byly testovány tak, že kolem nich procházeli vojáci, kteří simulovali otřesy.
K rozvoji seismologie přispěl Pombal tím, že nechal vytvořit dotazník, jenž rozeslal farnostem po celé zemi. Ptal se v něm lidí, zda se jejich psi nebo další zvířata chovali před zemětřesením zvláštně a jestli se nějak hýbala hladina vody ve studni. Zajímalo ho také to, kolik a jakých budov otřesy zničily. Portugalští vědci pak byli schopni přesně tragédii rekonstruovat.
Černé časy pro jezuity
Pombal díky rozkvětu Lisabonu v králových očích ještě stoupl. Zmařený atentát na Josefa I. představoval pro markýze vítanou záminku ke zbavení se členů vysoké šlechty i církevních představitelů, jež obvinil ze spiknutí. V roce 1759 nechal zrušit jezuitský řád a jezuity vyhnal z Portugalska.
Pombal se přitom zasloužil třeba o rozvoj univerzitního či obchodního vzdělávání, vznik obchodních společností, zrušení otroctví či reorganizaci armády. Po smrti Josefa I. ale nastoupila na trůn Marie I., která mu nebyla nakloněna a jeho moc upadala. Nakonec byl obviněn ze zneužití pravomocí a musel opustit Lisabon. Zemřel v roce 1782 v Pombalu.
