Od počátku prosazujeme zachování a podporu zemědělství v původním rozsahu, tak zajistit potravinovou soběstačnost jako strategický princip
Naše zemědělství zajišťovalo naprostou potravinovou soběstačnost, tedy strategickou podmínku existence státu. Přesto nijak zvlášť nezatěžovalo životní prostředí, pokud chceme tyto dvě otázky spolu spojovat. Dnes je většina potravin dovážena, a přesto životní prostředí trpí neuvěřitelným způsobem. Dovoz většiny potravin, likvidace pěstování cukrové řepy a obilnin nás činí naprosto zranitelnými, lépe řečeno vydanými na milost a nemilost zahraničním společnostem, jejich majitelům, případně jejich vládám. Pokud se rozhodnou přesunou vývoz do Asie, která si může dovolit platit lepší ceny, nastane hladomor. Zatímco třeba nedostatek železa a ropy, které vysává Čína a Indie jako tornádo pociťujeme jenom nepřímo, nedostatek potravin se projeví okamžitě, krásnou ukázkou je aféra „máslo“. Oligarchové, kteří spolu s nadnárodními společnostmi ovládají zásobování potravinami mají v rukou smrtící zbraň, kterou bez váhání použijí. Zároveň svojí honbou za ziskem likvidují životní prostředí.
