Žebříček INES, tedy Mezinárodní stupnice jaderných událostí, čítá sedm stupňů. Od nulové odchylky přes anomálie, nehody, vážné nehody až po nejvyšší možný stupeň sedm, tedy velmi těžkou havárii. Historie zná pouze dvě takové události – v ukrajinském Černobylu a v japonské Fukušimě. Obě havárie po sobě nechaly mrtvé, zraněné a města bez života.
Černobyl
Svou roli v havárii černobylské elektrárny sehrála nevhodná konstrukce budovy, nezkušený personál na noční směně a celá řada chybných rozhodnutí. Výsledkem byla nejhorší katastrofa v historii jaderné energetiky.
- Při nočním testu z 25. na 26. dubna 1986 měli inženýři černobylské jaderné elektrárny prověřit funkčnost pohánění chladicího čerpadla po odstavení přívodu páry. 25. dubna v jednu hodinu v noci začali provozovatelé elektrárny pomalu snižovat výkon reaktoru, až se ve 13 hodin úroveň výkonu dostala na 50 procent. Z důvodu žádosti Ukrajinských energetických závodů o odklad testu výkon reaktoru zůstal na této hodnotě dalších devět hodin. Mezitím nastoupila i skupina z nové směny, která nebyla na zkoušku připravena.
- Samotný test začal 26. dubna v 1:23, kdy byla nejdříve odpojena turbína a posléze uzavřen i přívod páry. Tím se snížil průtok chladicí vody, vzrostla její teplota a tlak. Personál elektrárny se nemohl shodnout, nakolik výkon snížit – a zároveň udržet celý test pod kontrolou. Kritickým krokem bylo vytažení regulačních grafitových tyčí výš, než dovolovaly předpisy.
To vedlo k nekontrolovatelnému růstu výkonu reaktoru. Směna se proto rozhodla regulační tyče zasunout zpět, bohužel už pozdě. Zvýšená teplota deformovala ložiska a při zasouvání tyčí došlo k jejich zaseknutí. Tlak nahromaděné páry nakonec nevydrželo tisícitunové víko reaktoru.
Nedaleká Pripjať byla městem s velmi nízkým věkovým průměrem, nedosahoval ani třiceti let. Žili tu převážně mladí lidé, mladé rodiny s dětmi. Stavba města začala na začátku února 1970. Mělo jít o moderní sídliště pro zaměstnance černobylské elektrárny. Podle posledního dostupného sčítání v listopadu 1985 měla Pripjať téměř 50 tisíc obyvatel pětadvaceti národností. Každým rokem tu přibylo kolem půldruhého tisíce lidí, osm stovek z nich byli novorozenci.
Den po výbuchu elektrárny začaly ulice Pripjatě utichat. Po evakuaci zmizela většina obyvatel, odstaveny byly dodávky plynu, elektřiny i vody, zastavilo se vytápění. V domech zůstalo vybavení, osobní věci i fotografie. Obyvatelé si podle sdělení vlády mysleli, že z města odchází pouze na pár dnů, do svých domů se už ale nikdy nevrátili. Z Pripjati se stalo město duchů.
Jako každý jiný den přišel Saša Juvčenko 25. dubna 1986 do práce. Těšil se na první máj, který měl strávit s manželkou Natašou a dvouletým synem. „Ozvalo se bouchnutí. O pár vteřin později jsem cítil, jak místností projela tlaková vlna. Tlusté betonové stěny byly ohnuté, jako kdyby byly z gumy. Myslel jsem, že vypukla válka,“ svěřil se inženýr britskému listu The Guardian. „Ozývalo se hrozivé syčení a všude byla tma, strop zmizel. Proud ionizujícího záření směřoval ke hvězdám. Bylo to krásné,“ vzpomíná.
V té době netušil, jak velké míře radiace byl vystaven. Jeho nejbližší tři spolupracovníci zemřeli během několika týdnů. Juvčenko začal po pár hodinách zvracet, později už nemohl ani chodit a musel do nemocnice, kde ho vyslýchala KGB.
„Potkala nás tragédie“
Havárie si bezprostředně po výbuchu vyžádala přinejmenším 30 obětí, pracovníků elektrárny a hasičů, kteří následkům podlehli během několika dnů, přes 140 zraněných a více než 100 tisíc evakuovaných osob.
„Potkala nás tragédie, nehoda na jaderné elektrárně Černobyl. Způsobilo to bolest mnoha sovětským lidem a vyvolalo paniku v zahraničí,“ řekl tehdejší vůdce sovětů Michail Gorbačov. Nikoli 26. dubna, ale až několik dní poté. Do československých médií se první informace o výbuchu dostaly až 29. dubna v nenápadné zprávě v Rudém právu.
O den později byla vytvořena vládní havarijní komise, zasedla opět až o den později. „Takže 30. dubna řekli, že se nic neděje, 5. května oznámili, že je mírná radiace, a 8. května tvrdili, že mírná radiace klesá,“ uvádí historik Miroslav Vaněk. O plném rozsahu škod svět věděl až pět dní po katastrofě.
Neobydlená zóna se špatnými vyhlídkami
Po výbuchu byla sice v Pripjati provedena dekontaminace, vyměnila se dokonce vrchní část půdy v městské zeleni do hloubky dvaceti centimetrů, okolí města ale zůstává silně zamořené. Na zpevněných cestách radiace nehrozí, problematická je zeleň a některé budovy.
Zdi kdysi moderní Pripjati dodnes zdobí veselé a optimistické výjevy na stěnách – připomínají stabilní a světlou budoucnost, v kterou obyvatelé doufali. Město mělo hotel, kulturní centrum i obchodní dům. Disponovalo kompletní infrastrukturou: nechyběly nemocnice, úřady, školy, obchody a zábavní zařízení, bazén, park s autíčky nebo notoricky známé ruské kolo. Většina názvů ulic se nesla v sovětském ideologickém duchu, jako například Leninova třída, ulice Družby národů či ulice Stalingradských hrdinů.
V budovách stále zůstávají všechny věci, které nebylo možné zpeněžit nebo využít jinde. Typickými výjevy jsou poházené učebnice, školní výkresy, panenky nebo dětské plynové masky ze školního nácviku.
Dvaatřicet let vystavení přírodním živlům je na neudržovaných budovách znát – v roce 2005 se zhroutila část střední školy a budovy obecně nejsou v dobrém stavu, ač jsou prakticky všechny přístupné a s otevřenými dveřmi, do některých už je návštěvníkům vstup zakázán. Odkud zmizeli lidé, tam se daří zvířatům.
I když samotná Pripjať zůstává opuštěná, v zóně se lidé pohybují naprosto běžně. Jsou tu i další města a vesnice, některé přišly o obyvatele úplně, některé zůstaly po výbuchu z drtivé části opuštěné, posledních pár obyvatel ve svých domovech i přesto zůstává.
Své pracovní dny v zóně navíc tráví vojáci, vědci a pracovníci elektrárny, kteří se tu střídají na směnách. Dostanou se sem ale i turisté. Od roku 2002 se zóna otevřela i těm, kteří si ponurou atmosféru chtějí na pár hodin zkusit naživo. Nikoli ale na vlastní pěst, k návštěvě je potřeba povolení a exkurze se realizují skrz cestovní agentury. Turistům, kteří poslechnou pokyny svého průvodce, by ozáření hrozit nemělo. Za den strávený v Pripjati neobdrží ani takovou dávku ozáření, jaké čelí při rentgenu hrudníku.
Fukušima
Souhra přírodních katastrof, výbuchu a požáru, která zasáhla jadernou elektrárnu, vyústila v tragédii, kvůli které úřady nařídily evakuaci více než 200 tisíc lidí. Tucet měst ze dne na den přišel o všechny své obyvatele.
Zemětřesení o síle 9 stupňů Richterovy škály zasáhlo 11. března 2011 severovýchod Japonska. Ohnisko se nacházelo v oceánu a vyvolalo místy několikametrovou vlnu tsunami, která zničila stovky kilometrů pobřeží a také poškodila tři jaderné elektrárny. V jedné z nich – Fukušimě I – došlo ve třech reaktorech k explozím a následným požárům.
Fukušima byla uvedena do provozu na jaře v roce 1971, jen rok poté, kdy byl postaven Černobyl. Do dvacetikilometrové ochranné zóny kolem elektrárny se nesmí vůbec. V evakuované zóně je celkem 12 měst, každé mělo před neštěstím několik tisíc obyvatel. Dnes z nich jsou města duchů, kde nežije vůbec nikdo.
- Údajné první známky průzkumnické aktivity lze zachytit v Paříži, kde se v roce 1793 v pařížských katakombách ztratil Philibert Aspairt, jehož tělo bylo ve spleti chodeb nalezeno až po jedenácti letech. Proč se do chodeb vypravil, nicméně zůstává neobjasněné.
- Zásadnější rozmach tato aktivita zaznamenala až v devadesátých letech minulého století, kdy vyšlo i několik zahraničních publikací nabádajících čtenáře, aby se vypravovali na neobvyklá místa ve městech. Následně pak vznikla řada publikací pojednávajících o podzemí Berlína, New Yorku a dalších měst. Vznik termínu „urban exploration“ je přisuzován kanadskému průzkumníkovi Jeffu Chapmanovi, datuje se do roku 1996.
O návrat ale mnoho lidí ani nestojí. Úřady v roce 2015 umožnily návrat do města Naraha, ze kterého bylo nutné evakuovat 7400 obyvatel. Po otevření se ale vrátila jen stovka rodin. Některé se stále bojí radiace, jiní už našli práci jinde.
V ostatních městech je stále příliš vysoká hladina radiace, aby se tu lidé mohli zdržovat dlouhodobě. Některá města, jako Futaba, šest kilometrů od elektrárny, možná už nikdy znovu obydlena nebudou. Tomioka, město, které se nachází přibližně deset kilometrů od elektrárny, bylo známé svými krásnými plážemi a jedním z nejdelších tunelů z třešňových stromů v Japonsku. Žilo v něm téměř 16 tisíc lidí.
Nejdůležitější je lidský faktor
V Tomioce zůstal po katastrofě pouze jediný člověk. „První tři dny jsem však byl schovaný doma, bál jsem se radiace,“ uvedl Naoto Macumuta. Lidé podle něj z Tomioky utíkali ve spěchu. „Nechali psy přivázané k boudám,“ poznamenal. Myslel si přitom, že se všichni za pár měsíců vrátí. Ale nestalo se tak.
Vláda podle něj také naléhala, aby lidé zvířata zabili. „A většina podlehla,“ doplnil farmář s tím, že on by však něco takového udělat nemohl. Sám evakuaci odmítl, spolu se svým psem tu zůstal, aby se postaral o zvířata, která tu lidé zanechali svému osudu.
Ačkoli se během let zákaz vstupu do města zmírnil a vláda počítá s tím, že podle stupně ozáření se do bezpečných částí města budou obyvatelé vracet, už v roce 2013 se v průzkumu zhruba 40 procent obyvatel rozhodlo se do Tomioky nikdy nevrátit.
Podobně je na tom i Namie, ve které žilo 21 tisíc lidí. Stejně jako Tomioka a další města byla po katastrofě vládou rozdělena na tři zóny. První zónu, kam obyvatelé sice mohou, ale nesmí zůstat přes noc, druhou zónu, kam mohou pouze na krátké návštěvy, a třetí zónu, kam byl přístup úplně zakázán kvůli vysoké úrovni radiace, u které se neočekávalo, že by se během dalších pěti let měla snížovat.
Právě do třetí zóny se podívalo jen pár lidí. Keow, příznivec urbexu, tedy zkoumání opuštěných míst, se do zakázané zóny i přes omezení vplížil. „Je neuvěřitelné, že nikdo tohle město nevykrádal. Na rozdíl od Černobylu, kde bylo vykrádáno celé město. To je rozdíl mezi katastrofou v Černobylu a katastrofou ve Fukušimě.“
Na jeho fotografiích jsou zachycené celé opuštěné obchody a supermarkety se stále plnými regály, plné pračky ve veřejných prádelnách i dosud originálně zabalená krabice s herní konzolí Playstation. Byty a obytné domy jsou volně přístupné, s veškerým majetkem jejich obyvatel na policích a ve skříních. Plné zůstávají i prodejní automaty v nemocnici, kde kromě drahého vybavení jednotlivých oddělení a lékařských záznamů zůstaly i osobní věci narychlo evakuovaných pacientů a jejich příbuzných.
V roce 2017 byla sice omezení týkající se první a druhé zóny zrušena, a lidé se tak mohli do svých původních domovů vrátit, více než polovina ale možnost návratu odmítla. Lidé, kteří se pravděpodobně vrátí, jsou ti staří. Ichiro Tagawa (77) se vrátil do Namie díky zvláštnímu povolení v září 2017 a znovu tu otevřel opravnu jízdních kol, která patřila jeho rodině osmdesát let. „Jsem tak starý, že mě úroveň radiace už ani nezajímá,“ říká. „A ve skutečnosti je velmi nízká.“
Dalším důvodem, proč se chtěl vrátit, byla blízkost hrobů jeho rodiny. Jeden z velkých hřbitovů poblíž pobřeží byl vlnou tsunami těžce poškozen. „Chceme navštěvovat hroby našich předků. Ale žijeme ve velmi osamělém městě,“ připouští Tagawa.
Po sedmi letech se fukušimská nehoda stává historickou událostí a torzo elektrárny navíc pamětihodností, která přitahuje návštěvníky z celého světa. Jako jednodenní výlet z Tokia nabízí návštěvu okolí elektrárny čím dál víc cestovních kanceláří. Skupiny turistů jsou vybaveny dozimetry, aby si na jakémkoliv místě mohly změřit úroveň radioaktivity.
Procházejí například prázdnými ulicemi Namie. Domy jsou tu ve stavu, ve kterém je jejich obyvatelé opustili. „Nevěděla jsem, jak to ve skutečnosti vypadá. Když jsem to viděla na vlastní oči, zlomilo mi to srdce,“ říká turistka Miki Hisanová.
Japonské cestovní kanceláře věří, že zahraniční návštěvníci jsou pro opuštěný region tou nejlepší reklamou: odnesou si osobní zážitky a přinesou peníze, které pomohou místním živnostníkům. Podobnou zkušenost udělal už Černobyl a Fukušima chce být stejně jako on pevným bodem na mapě nukleární turistiky.
Nové dekontaminační práce začaly v květnu 2018. Už na konci července byla pro veřejnost otevřena jedna z dosud nepřístupných pláží – v rámci plánu na dekontaminaci dalších 660 hektarů půdy do března roku 2023. To je 3,7 % dosud zasažené plochy.
