Tábor – Více než stovka lidí se dnes spolu s rodinou v Táboře naposledy rozloučila se soudcem Jiřím Bernátem, jednou z nejvýraznějších osobností české justice posledních desetiletí. Jiří Bernát rozhodoval o trestech pro vrahy, zloděje, násilníky, ale i důstojníky StB a vysoké funkcionáře Federálního ministerstva vnitra, kteří řídili zásahy proti demonstrantům na konci 80. let. Odsoudil například Ludvíka Zifčáka a Alojze Lorence, doživotní trest dal trojnásobnému vrahovi z Tučap, který povraždil rodiče a bratra. A před svým odchodem do penze začal také soudit kauzu údajně zmanipulovaných konkurzů ústeckého soudce Jiřího Berky.
Jiří Bernát působil před listopadem 1989 i po něm v Táboře jako vojenský soudce, posléze se stal místopředsedou Krajského soudu v Českých Budějovicích. Před rokem 1989 i po něm, ať šlo o vraha, nebo zloděje - vždy se řídil právem, ale také rozumem a citem.
Zdeněk Kučera, místopředseda Krajského soudu České Budějovice a dlouholetý spolupracovník Jiřího Bernáta ho popsal takto: „Nikdy se nezpronevěřil svým myšlenkám. Ono to vyplývá i z jeho minulosti, protože v osmašedesátém byl postižen za svoje názory, a pokud vím, bylo mu řečeno, že nebude nikdy moci dělat žádnou z vedoucích funkcí. A to se táhlo jeho životem. On si vždycky za svými názory stál a především za vším viděl člověka jako takového.“
Zdeněk Kučera připomněl, že pro své spolupracovníky byl JUDr. Bernát vzorem: „Vzorem jak z hlediska odborné práce, tak i z lidského hlediska a z lidského přístupu k ostatním kolegům, k ostatním lidem i k účastníkům řízení. Myslím si, že nikdy, v rámci soudních řízení, nikoho neurazil, respektoval osobnost každého.“
Karel Fišer, bývalý soudce Vrchního soudu v Praze u Jiřího Bernáta ocenil jak jeho lidskou, tak odbornou stránku: „Byl velmi pozorný a vstřícný k lidem, přestože nebyl advokát, neodmítnul jediného člověka, který se na něj obrátil se svým problémem, i když to bylo zcela odtažité pro trestního soudce. Ať šlo o věci rodinného charakteru, ať šlo o věci správního řízení.“ Karel Fišer si vzpomněl například na rodinu z Afriky, která žila v Táboře a které cizinecká policie odmítla prodloužit pobyt. JUDr. Bernát se tehdy obrátil až na prezidentskou kancelář a dosáhl toho, že pobyt rodině prodloužili.
„Nezapomenutelný pro mě byl jako velký praktik. V trestním řádu byl nepřekonatelný a trestní řád pro soudce i pro advokáta, to je alfa a omega,“ dodal Karel Fišer. Připomněl dále, že Jiří Bernát byl neobyčejně pracovitý a také že sportoval, že spolu hrávali fotbal.
Soudcovská kariéra Jiřího Bernáta byla spojena hlavně s Táborem. V jedné soudní budově působil více než čtyřicet let. Jeho jednání byla srozumitelná a neotřelá. Prokládal je příběhy z vlastního života nebo citáty. Novinářka Alena Šatrová připomněla, že vždy dával i nějakou radu do života.
Když v sedmdesáti letech Jiří Bernát musel soudcovský talár definitivně odložit, protože tak to stanovuje zákon, byl nejstarším a zároveň nejdéle sloužícím soudcem v republice. I potom ale ještě dlouho svým kolegům vypomáhal jako asistent.
Mediálně známé případy, které Jiří Bernát jako souce řešil
- Odsouzení funkcionářů FMV
30. října 1992 - Vyšší vojenský soud v Táboře, jehož senátu předsedal Jiří Bernát, odsoudil pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele bývalého federálního ministra vnitra Františka Kincla k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jeho prvního náměstka Alojze Lorence k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a bývalého náčelníka hlavní správy kontrarozvědky Karla Vykypěla k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Všechny tresty byly nepodmíněné.
Soud je uznal vinnými, že od října roku 1988 do 17. listopadu 1989, zejména v době očekávaných protestních akcí občanů, nařizovali a organizovali na celém území republiky izolaci velkého počtu osob a zneužívali tak ustanovení paragrafu 23 zákona číslo 40/74 Sb. o SNB.
- Ludvík Zifčák
27. května 1994 - Bývalého poručíka Státní bezpečnosti Ludvíka Zifčáka uznal senát táborské pobočky Krajského soudu České Budějovice vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele. Vyhlášeným rozsudkem mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s výkonem ve věznici s dozorem. Vinnými stejným trestným činem uznal soud také bývalé důstojníky pražské a středočeské správy Státní bezpečnosti Antonína Suchého a Vladimíra Marečka. Suchému uložil trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců a Marečkovi v trvání 15 měsíců, přičemž oběma výkon tohoto trestu podmíněně odložil s dvouletou zkušební dobou.
Podle rozsudku bývalí důstojníci Státní bezpečnosti různou měrou v rozporu s platnými zákonnými předpisy i normami a směrnicemi pro činnost kontrarozvědky v roce 1989 připravili takzvané kompletní krytí tehdejšího poručíka Zifčáka a zajistili mu pod jménem Milan Růžička proniknutí do tehdejších nezávislých struktur v Ostravě a v Praze. Krytí kromě nepravé totožnosti a bydliště zahrnovalo i nepravé maturitní vysvědčení a začlenění Zifčáka-Růžičky mezi studenty Vysoké školy báňské v Ostravě.
Předseda senátu Jiří Bernát v odůvodnění rozsudku připomněl, že pravidla pro činnost kontrarozvědky pracovníkům Státní bezpečnosti umožňovala různé postupy, které však nikdy nesměly překročit zákon. Překročením zákona i neoprávněným prospěchem však zřejmě bylo získání nepravého maturitního vysvědčení Růžičky-Zifčáka i způsob jeho přijetí na vysokou školu. Přitom odpovědní funkcionáři škol, kteří přitom podlehli nátlaku Státní bezpečnosti, byli vystaveni nebezpečí trestního stíhání.
U obžalovaného Zifčáka předseda senátu zdůraznil, že jeho činnost mezi mladými lidmi, zahrnující i vznik nezávislého studentského sdružení a rozšiřování jeho prohlášení, měla až provokativní charakter. Přitom z postoje, který Zifčák při hlavním líčení zaujal, bylo zřejmé, že nechápal, že v roce 1989 klamal svoje vrstevníky, zaznělo v odůvodnění rozsudku.
- Případ Roma Tibora Danihela
Píseckému Romovi Tiboru Danihelovi bylo teprve 17 let, když ho 24. září 1993 skupina příznivců skinheadů nahnala do řeky Otavy, v níž utonul. Následné soudní líčení s viníky prošlo řadou peripetií od zproštění viny u takřka všech obžalovaných až k vynesení nepodmíněných trestů nad trojicí účastníků protiromského pogromu. Smrt Tibora Danihela dodnes zůstává jedním z nejznámějších případů rasově motivovaného násilí v Česku.
Koncem září 1993 se do jihočeského Písku sjeli příznivci krajní pravice z několika okolních měst. Útočníci vyzbrojení baseballovými pálkami, nunčaky a dalšími zbraněmi se vydali směrem k Městskému ostrovu, na němž v té době pobývala čtveřice Romů. Ti ve strachu z napadení skočili do řeky Otavy, odkud jim skinheadi bránili vylézt. Z chladné vody se nakonec podařilo dostat třem napadeným; sedmnáctiletý Tibor Danihel ale takové štěstí neměl.
Kvůli podílu na mladíkově smrti bylo obžalováno 18 osob, které v půlce října 1994 stanuly před píseckým okresním soudem. Advokáti své klienty hájili mimo jiné argumentem, že Romové před útokem čichali toluen a v důsledku změněných poznávacích schopností mohli za pachatele označit nepravé osoby. V Danihelově případě prý mohla intoxikace přispět k jeho utonutí.
Definitivní verdikt proto padl až v červnu 1999. Za rasově motivovanou vraždu a pokus vraždy poslal pražský vrchní soud Churáčka do vězení na osm let, Habichovi vyměřil trest o šest měsíců kratší a Pomijeho poslal za mříže na šest a půl roku. V době vraždy byli všichni tři nezletilí a soud jim podle zákona nemohl uložit vyšší než desetiletý trest. Čtvrtý obžalovaný, Milan Brat, byl v separátním procesu v létě 2000 osvobozen.
- Trojnásobný vrah Miloslav Širůček
Miloslav Širůček v roce 2004 v Tučapech na Táborsku zastřelil kvůli penězům oba rodiče a bratra. Širůček byl odsouzen k doživotí, to potvrdil i Nejvyšší soud. Širůček se doma pohádal s otcem Miloslavem, který mu vytýkal neuspořádaný život. Aby syn otce umlčel, zmocnil se jeho zbraně a střelil jej do hlavy. Zezadu pak střelil do týla i matku Marcelu, aby se zbavil svědka vraždy. Ze stejného důvodu, umocněného nenávistí, zabil i mladšího bratra Davida, který se marně pokoušel utéct. Zbraň zahodil do nedalekého Horusického rybníka.
- Případ soudce Jiřího Berky
Soudce Jiří Bernát začal řešit i kauzu údajně zmanipulovaných konkurzů kolem ústeckého soudce Jiřího Berky. Případ ale v roce 2007 musel předat náhradnímu soudci Zdeňku Kučerovi, protože sám už podle zákona dál být soudcem kvůli věku nemohl. Jiří Bernát pak na věci dále spolupracoval jen jako asistent.
