Na náměstí Míru v Praze 2 vyrostla polní nemocnice, kterou postavila česká pobočka humanitární organizace Lékaři bez hranic. Zájemcům má ukázat práci lékařů, sester i dalších pracovníků, kteří zasahují v krizových oblastech po celém světě. Na výstavě je k vidění nafukovací chirurgický sál, ambulance, polní lékárna i latríny. Vystaveny jsou i stany nebo sandály z pneumatik, které odkazují k uprchlické krizi. Česko je mezi novými členskými státy EU jedinou zemí, kde pobočka Lékařů bez hranic funguje.
„Skoro polovina lidí jsou nelékaři – specialisté na vodu, logistiku, zásobování. Čtvrtina jsou lékaři a zbytek zdravotní sestry, laboranti a další zdravotnické profese,“ popisuje složení týmu ředitel české kanceláře Lékařů bez hranic Pavel Gruber.
Organizace působí v šesti desítkách zemí světa. Pomáhá lidem po přírodních katastrofách i ve válečných střetech. „Naší filozofií je vyjednávaný přístup. Před otevřením zařízení mluvíme se všemi bojujícími stranami. Ve chvíli, kdy od všech máme ujištění, že chápou, že jsme neutrální, nestranní a ošetřujeme všechny bez rozdílu, že na nás nebudou útočit, až v tu chvíli nemocnici otevřeme,“ popsal Gruber. Podle něj neutralita a nestrannost začínají u financí. Organizace má většinu peněz na svou činnost z darů.
Lékaři bez hranic působí i v uprchlických táborech. Zájemci mohou na výstavě vidět stany uprchlíků i věci, které používají.
Do Evropy dorazil loni milion běženců. „Když se kouknete na Turecko, Libanon, Pákistán, Írán nebo Čad, tak každá z těchto zemí hostí několikanásobně víc uprchlíků než všech 28 členů EU dohromady. Jsem smutný z toho, že se debata polarizovala do dvou extrémů,“ uvedl Gruber. Podle něj se buď prosazuje nehumánní přístup proti evropským hodnotám, nebo naprostá otevřenost.
„Ruce jsem si myla 30x za den“, popisuje lékařka boj s ebolou
Lékaři bez hranic ve svých zařízeních zajišťují očkování, výživu dětí, čistou vodu i chirurgické zákroky. Součástí práce je boj s různými epidemiemi: třeba cholerou, malárií i s ebolou. „Voda s chlorem byl můj nejlepší kamarád. Ruce jsem si myla tak 30krát za den. Roztokem chloru jsme si sprejovali i boty,“ popsala Reena Sattarová, která byla v řadách českých Lékařů bez hranic dva měsíce v Sieře Leoně.
Při práci s pacienty s ebolou musela nosit ochranný oblek, pokrývku hlavy se svým jménem, brýle i dvoje rukavice. Ve vedru se v této výstroji dalo vydržet maximálně hodinu. Podle Sattarové bylo zlé nejen fyzické, ale i psychické utrpení izolovaných pacientů – ti totiž skoro po celou dobu byli sami.
