Praha - V době, kdy se začal Jindřich Wankel zajímat o jeskynní systémy v Čechách a na Moravě, neměla u nás paleontologie ani speleologie vybudovanou dostatečnou prestiž. Není tedy divu, že jeskyně podléhaly nájezdům vykradačů. Wankelovi prošlo rukama během jeho badatelské kariéry více než tři sta lebek a obrovské množství dalších kostí. Kromě archeologické a jeskyňářské činnosti sestavoval i zkamenělé kostry pravěkých zvířat. Jindřich Wankel, otec moravské archeologie, který zemřel 5. dubna 1897, se nikdy nenaučil česky natolik, aby v češtině mohl publikovat. Jeho vnukem je další český archeolog Karel Absolón.
Wankel po roce 1848 zakotvil na Moravě, kde jej uchvátil tajemný svět jeskyní Moravského krasu. Předmětem jeho zájmu se stala takzvaná slepá jeskynní zvířena a učinil objevy mnoha do té doby nepopsaných druhů organismů. Roku 1856 zkoumal dokonce i známou propast Macocha.
Světovou proslulost si Wankel vysloužil objevem asi nejzáhadnějšího archeologického nálezu na našem území v jeskyni Býčí skála. Lokalitu opřádaly tajuplné pověsti odjakživa. Kdysi sem prý z daleka přišel velký průvod cizího lidu, který poté, co vešel do skal, se již nikdy nevynořil ven. Pověsti dále praví, že se z podzemí ozýval zpěv i kvílení a ve skalních oknech plápolala světla.
Wankel na místě objevil přes čtyřicet koster mladých žen uprostřed hromady šperků a dalších pokladů. Mimo jiné jeskyně vydala i kostry dvou koní, zbytky látek, dřeva, kusů železa a velkého množství obilí. V prostorách se skrývala i dobře vybavená dílna na obrábění kovů. Tomuto nálezu se přezdívá „Halštatský pohřeb“.
Samotný Wankel měl za to, že nález představuje rituální pohřeb mocného náčelníka. Pozdější hypotézy mají nález za povražděnou družinu bohatého kupce, či výsledek výbuchu souvisejícího s provozem kovárny. Wankel se nezabýval jen získáváním kosterních pozůstatků, ale zaměřil se i na jejich sestavování. V roce 1850 založil v Blansku první kenozoické laboratorium na světě, kde i sestavil první kostru jeskynního medvěda.
