Předseda vlády Jiří Paroubek se poněkud zamotal ve svých postojích k lustračnímu zákonu. Nejdřív došel k závěru, že by nemělo být problémem ho zrušit. Potom zrušení udělil odklad. Nejspíš se zalekl odporu, který jeho původní návrh vyvolal.
Karel Kühnl dokonce varoval, že by tento Paroubkův postoj mohl znamenat ztrátu v nadějném závěrečném předvolebním sprintu sociální demokracie. To je ovšem věc nejistá. Stojí společnost skutečně nějak zásadně o to, aby byly problémy naší minulosti jakýmkoliv způsobem řešeny a dosah tohoto řešení se dotkl současných dnů?
Nediskutujme nyní o tom, zda lustrační zákon ano, či ne. Nepřinášejme ani argumenty pro něj, ani proti němu. Obojího bylo už předestřeno dost. Zaobírejme se spíše otázkou, zda minulost a její přesah do dneška vůbec někoho zajímá. Jestli by podstatná většina obecenstva raději nechtěla, aby jí s tím všichni dali pokoj. Nabízí se podezření, že ti, kteří se zarputile snaží zabývat někdejšími časy, jsou okolím chápáni jako podivínští kverulanti.
Coby samozřejmost už přijímáme, že mnozí z těch, kteří totalitu velmi aktivně podporovali, se spokojeně zabydleli v „nových společenských strukturách”, zejména ekonomických. Stali se váženými občany, s nimiž ostatní vesele kooperují. Upřímně řečeno - většina z nás se přece „tehdy” také v různé míře držela hesla: “Žít se chce!”
Budiž, stalo se a nejspíš nelze odestát. Ale – což je mnohem víc znepokojující – ti, kteří proti minulému režimu aktivně vystupovali či jím byli někdy velmi drasticky perzekuováni, nedošli obecného uznání a úcty. Většinové vědomí obětí Milady Horákové a mnoha dalších je značně mělké. Jako by ti, kteří svůj boj přežili, zůstali i dál kdesi na okraji, a ti, kdož v něm ztratili život, byli snadno zapomenuti. Vzniká poněkud smutná a drsná obava: osudy těchto lidí jsme nevzali za své a vůbec se za to ani v koutku duše nestydíme.
A tady neobstojí ani ono rozšířené vysvětlení: vždyť aspoň kousek másla máme na hlavě více méně všichni. Jím se dá vysvětlit pouze neochota nějak se vyrovnat s minulostí v tom negativním - odsuzovacím - slova smyslu. Ovšem hledat zdůvodnění pro nedostatek pozitivního srovnání se s historií, totiž pro mizivou úctu a chabý vděk vůči těm, kdož neselhali, je obtížné, ba nemožné. V souvislosti s nenápadným veřejným zapomenutím hrdinů a obětí musejí být všechny podobné diskuse jako nyní ona o lustračním zákonu nakonec vždy poněkud zmatečné. Nemáme totiž s čím špatné jednání srovnávat a podle čeho je soudit, pokud zapomínáme, že tu byli i jiní než my, ukloněná většina. Že tu byli ti, kdož se chovali správně.
