Když už loni v červenci prošlo téměř bez povšimnutí půlstoletí od smrti Pavla Eisnera, nemohu odolat, abych mu nevěnoval svoje dnešní zamyšlení, když právě na 16. leden 2009 připadá 120. výročí jeho narození. Pociťuji to jako svou povinnost kromě jiného také proto, že můj vztah k tomuto geniálnímu česko-německému a německo-českému překladateli jakož i autorovi nádherných knih o češtině není vázán jen na četbou získané vědomosti, ale i na poznání osobní vzniklé za dosti bizarních okolností.
Připomenu tedy jen docela stručně některá základní fakta z Eisnerova života, abych se mohl věnovat našim, bohužel jen krátkým přímým stykům osobním. Nuže Pavel Eisner se narodil do rodiny pražského židovského obchodního zástupce. Doma se mluvilo česky i německy a mladý Pavel - tehdy přece jen spíš Paul - přestože absolvoval českou střední školu, na německé pražské univerzitě přece jen cítil silnější sounáležitost s řečí a kulturou německou. Byl tím vnitřně až poněkud rozpolcen, takže považoval za nutné pro udržení jednoty své osobnosti přiklonit se plně jen na jednu stranu svého česko-němectví. Na rozdíl od jiných pražských židovských literátů jako byl Werfel, Kafka či Brod se jednoznačně rozhodl pro češství. A i když nadále stále pracoval s němčinou, používal ji vědomě ve prospěch českého národa ať už tím, že seznamoval německy čtoucí Evropany s nejlepšími díly české literatury nebo naopak českou vzdělanost obohacoval nádhernými překlady německy píšících spisovatelů. Byl také prvním, kdo Čechy seznamoval s dílem dnes nejslavnějšího Pražana Franze Kafky.
Po celou dobu první republiky Eisner usiloval o to, aby se porozumění mezi Čechy a Němci vytvářelo vzájemným duchovním poznáním - nejen přes literaturu, ale také přes hudbu - a když toto jeho úsilí zmařil nacismus, stál pak pevně na české straně. Podařilo se mu uniknout likvidačním transportům, za což vděčil své statečné árijské ženě Margaret, která odmítla dát se s ním rozvést. Kromě toho, jak mi říkal jeho přítel, lékař a spisovatel Ota Dub, v posledních týdnech války byl ještě také ukryt v pražské nemocnici Na Bulovce.
Právě v těchto napjatých časech Eisner napsal své nejkrásnější knihy o češtině - Sonety kněžně, Chrám i tvrz a Češtinu poklepem a poslechem. A tou naposledy jmenovanou knížkou probírající slovo po slovu zvláštnosti českého jazyka, vstoupil Pavel Eisner do mého života. V roce 1948 jsem trávil své první Vánoce v komunistickém vězení a právě tehdy se mi tam ta kniha dostala do rukou. Její krása nabrala pro mne v té situaci ještě větší kouzlo a hluboký dojem z tohoto poznání nejhlubšího kořene češství mi přímo vedl ruku, abych to napsal domů. Moje nadšení bylo z toho dopisu zřejmě natolik patrné, že moji rodiče - aniž se s Pavlem Eisnerem znali - ho navštívili a dali mu můj dopis přečíst. On se prý na místě rozplakal a stačil jen říct: „Až se vrátí, hned ho sem přiveďte.“
A tak se také po mém přechodném propuštění stalo. Nevím už, kolikrát jsme se pak sešli, ale vždycky mě k dalšímu setkání vyzval on sám. Mnoho jsme toho nenamluvili, Eisner už tenkrát špatně slyšel, ale stále se zajímal o to, co pro mladého člověka, který se náhle octne v izolaci od světa, znamená dobrá kniha.
Když nás pak vystěhovali do Liberce a já se vrátil z dalšího a delšího vězení, začali jsme si s Pavlem Eisnerem psát. Ve svých dopisech mi dával velmi užitečné rady, které mi pomáhaly nacházet uplatnění i za velmi nepříznivých podmínek. A tak dodnes na Pavla Eisnera vzpomínám jako na jednoho z největších lidí, s nimiž jsem se osobně setkal. Byl bych rád, kdybych aspoň takto přispěl k tomu, že Eisnerovo jméno ani padesát let po jeho smrti nezůstává v této zemi zapomenuto.
