Minulý pátek jsem se chtěl večer uvolnit. Tak jsem si pustil „Uvolněte se, prosím!“. Chvíli jsem se smál, ale po pár minutách jsem si uvědomil, že právě dostávám lekci a že místo uvolnění bych měl napnout smysly a pochytit, jak se to naše řemeslo taky dá dělat. Mluvím o „výslechu“ hosta, který se možná uvolnil, ale ke své škodě. Protože nepostřehl, že Jan Kraus najednou vyměnil roli herce za roli cílevědomého investigativního novináře.
Klobouk dolů!
Prvním hostem Jana Krause byl ten večer stínový ministr zdravotnictví, pan Tomáš Julínek. Takže řeč byla o osobních účtech pacientů a o převodu nemocnic na akciové společnosti. Otázky Jana Krause byly bez výjimky k věci. Neptal se, co říká pan J tomu co o něm řekl X Ypsilon a co by on řekl o X Ypsilónovi, což by bylo jistě pobavilo. Šel přímočaře k podstatě navrhované koncepce, která má pacienta proměnit v klienta a veřejnou službu v podnikání. Kladl srozumitelné, jednoduché otázky, takže odpovědi nemohly být jiné. Zaplatím míň nebo stejně jako teď? Kolik se mi vrátí na účet? Do jakého věku můžu jít na tom svém pacientském účtu do dluhu? Smích kolem toho dialogu byl hlavně proto, že to bylo v pořadu, který měl rozesmát. Kdyby stejné otázky padaly v téže kadenci v neděli v poledne v některém z debatních pořadů nebo v Událostech-komentářích, obstály by zrovna tak. Nikdo by se nesmál, spíš by všem zatrnulo. (Schválně mluvím jen o otázkách, ne o odpovědích – jde mi o výkon moderátora, ne o to, jak dopadl respondent).
Ještě větší tah na branku měl Jan Kraus v druhé části výslechu stínového ministra. Tam se navíc ukázalo, že se perfektně připravil, nebo že tu problematiku prostě zná. Což dokonce nahlas a obdivně uznal i Krausův respondent – asi v okamžiku údivu nad tím, jak věcný směr ten uvolněný rozhovor nabral. Tématem byla navrhovaná privatizace nemocnic v podobě akciových společností a Jan Kraus se v sérii zasvěcených otázek snažil zjistit, zda nemocnice budou i po privatizaci pod kontrolou krajů či měst. Když nakonec dostal odpověď, že vlastně ano, systematicky ji začal vyvracet na základě znalostí o právní povaze akciových společností. Z rychlé výměny kratičkých otázek a ještě kratších odpovědí a z Krausových odkazů na platné zákony pak jasně vyplývaly závěry. Například, že při potřebě navýšit kapitál akciové společnosti (což se může stát při prvním zadlužení nemocnice), může do akciovky vstoupit jakýkoli subjekt, třeba farmaceutická firma. A ta může mít pak větší zájem na tom, aby se v dotyčné nemocnici zvýšil odbyt léku, který chrlí na trh, než na tom, aby byla nemocnice schopná léčit i choroby, na něž se dotyčný lék nepředepisuje. Mělo to spád a vyústilo to do kardinální otázky, zda je rozpor mezi tím, že nemocnice-akciovky by měly mít zisk, a tím, že by měly hlavně léčit.
Umění zeptat se a vůle k věcnosti
Nepíšu to proto, abych kohokoli přesvědčil o pochybenosti či správnosti projektu, který byl v tom pořadu předmětem tak poučného a tak zábavného testu. Píšu to proto, že jsem si uvědomoval, že moderátor je perfektně připraven, má vypracovanou strategii, ví kam chce dojít, a že když se na to dívám třeba jen z tohoto úhlu, je to požitek a pro novináře lekce.
A krom toho se mi líbilo ještě něco. A to je snad ještě poučnější než Krausova metoda. Je to fakt, že moderátor si jako předmět výslechu nezvolil osobní názorové přestřelky mezi pány Julínkem a Rathem, nesoustředil se na vražedné invektivy nebo hříchy minulosti - což se u nás osvědčilo jako vděčná témata - ale vybral si to, co je rozhodně podstatnější, než kdo koho knokautuje (nedívejte se do Pravide! Je to správně.) a jak sprostě či elegantně (to druhé ovšem málokdy) ho zneuctí. Vybral si reformu zdravotnictví ve dvou jejích velmi konkrétních aspektech: projekt osobních účtů a projekt privatizace nemocnic. Nezvolil to, co by bývalo lehčí a dokonce i jistější, pokud by mu bylo šlo jen o to pobavit. Zvolil to, co patří k nejvážnějším tématům české domácí politiky. Přesto pobavil. Ale tentokrát to nebylo to nejdůležitější.
