Mám pocit, že to hlavní o významu Lisabonské smlouvy stále ještě nebylo u nás v Česku vysloveno. A přece právě u nás v Česku, v malé zemi uprostřed Evropy, na historickém průsečíku velmocenských zájmů, je důležitější než jinde to vyslovit, ne-li vykřiknout. Lisabon možná oslabí hlas jednotlivých zemí uvnitř Unie, ale všem dohromady dá sílu vytvořit solidní vozovou hradbu proti rizikům, z nichž některá už známe, jiná ještě netušíme.
"Ratifikace Lisabonu je cena za členství v klubu"
Nebylo by dobré ani spravedlivé zapamatovat si jen tuhle nepravdivou myšlenku z Topolánkova projevu proneseného v senátu těsně před hlasováním o Lisabonské smlouvě. Topolánkova argumentace je mi cizí, ale přesto jeho dokonale postavený projev doporučuji ke studiu. Premiér v něm zdůvodňuje účelnost ratifikace teprve poté, co vyjmenoval všechno, co považuje za „ztráty“, kterými zaplatíme „za svou plnohodnotnou účast v evropském integračním procesu a v přeneseném smyslu i za potvrzení příslušnosti k evropskému civilizačnímu prostoru“ - a teď pozor! - „za který chceme nést svůj díl odpovědnosti, kterého chceme být součástí, jehož hodnoty chceme sdílet a rozšiřovat. Je to v našem životním, chcete-li národním zájmu.“ Konečně řekl i on, co je náš národní, dokonce životní zájem. Tady už Mirku Topolánkovi chybělo jen říci proč. Protože v dnešním a zítřejším světě se nerozplyneme jako kostka cukru, jedině budeme-li součástí velkého celku, jednoho z těch několika málo geopolitických celků schopných určovat běh globalizovaného světa; a když ten náš celek bude dost silný a bude mít v mezinárodní aréně váhu a respekt.
Poměry ve světě si nemusí uchovat do budoucna tu podobu, na kterou jsme si rychle zvykli. Ta je (zatím) určována západními hodnotami, západní civilizací, západním pojetím demokracie a lidských práv, západním kapitálem, západními technologiemi a západním modelem společenského i indivuálního bytí, a dokonce i západními nešvary a neřestmi. Prostě vším tím, s čím se umíme ztotožnit.
Od přelomu století se staly a dále se dějí věci, které oslabily a nadále oslabují vliv Západu na proces globalizace a naopak umocnily a dále umocňují vliv jiných částí světa, jiných civilizačních proudů, jiných reprezentantů ekonomické moci. Západní svět ztrácí zvolna pozici modelu politické neotřesitelnosti, morální síly i ekonomické a vojenské hegemonie. Globalizace prostě může dříve či později ztratit svůj převážně západní ráz. Také proto mi před chvílí přišla na mysl metafora s vozovou hradbou.
Národní zájem nelze vidět v silné české pozici uvnitř slabé Unie!
Nejlíp budeme bránit své národní zájmy společnou obranou zájmů Evropy a západní civilizace. A pro ten účel je nutné vybavit Evropu a západní civilizaci potřebnými nástroji. Evropské unii je třeba dát dokument, který jí zajistí funkčnost, soudržnost a schopnost pružně jednat, reagovat, případně i přebírat iniciativu mezi ostatními aktéry globální politiky. Škoda, že Topolánkův projev nedořekl tohle všechno. Ale už toho stejně řekl hodně. Stojí za to si ho přečíst znovu. Já dořeknu už jen to, co by mohlo leckomu v téhle představě role Evropské unie chybět: I v dobře fungujícím evropském houfu nás bude málo na zvládání globálních rizik, nevybudujeme-li si právě teď (!) solidní euroamerické spojenectví postavené na základě vzájemné solidarity a rovnosti (Ale i k rovnosti s chřadnoucí supervelmocí potřebuje Evropa vnitřní soudržnost a mezinárodní váhu, které by jí získaly respekt amerického partnera).
Ještě krátce ke krátkému projevu, který po hlasování o Lisabonské smlouvě v senátu pronesl prezident republiky. Podle něho se senátoři svým souhlasem s Lisabonskou smlouvou postavili zády k zájmům České republiky. Zájmy své země už ale dnes nejen poslanecká sněmovna a senát, ale i sama česká veřejnost nevidí tam, kde je vidí její nejvyšší představitel. Ten zůstává se svým postojem čím dál víc sám. Podle lednového průzkumu veřejného mínění provedeného agenturou STEM bylo 64 % české veřejnosti pro ratifikaci Lisabonské smlouvy. Když prezident republiky říká ve zmíněném projevu „Nemohu si dovolit v jednu chvíli být zásadně proti, a pak, protože se mi to začíná hodit k mým osobním či politickým či kariérním cílům, snadno změnit názor“, je to možná důkazem povahové ryzosti. Není to ale ani trochu důkazem pochopení povinnosti zosobňovat v čele státu vůli té společnosti, která ho zvolila svým prvním občanem. V takovém případě by asi měl Václav Klaus tu větu, kterou cituji z jeho projevu, domyslet až do důsledku.
