Vždy na přelomu července a srpna se ve svých komentářích rád vracím k výročí vypuknutí první světové války. Stále mě totiž pokouší myšlenka, co by bylo, kdyby válka byla vůbec nezačala, anebo alespoň dříve skončila, k čemuž se za čtyři roky jejího trvání naskytlo dost příležitostí.
Loni jsem tady článek citoval výroky Tomáše Garrigua Masaryka a Benedeta Croceho, kteří těsně před válkou byli přesvědčeni, že k ní nedojde, a citoval jsem také Winstona Churchilla, který se dostatečně vyjádřil v tom smyslu, že obratná diplomacie mohla vypuknutí války čelit se značnou nadějí na úspěch - pokud ovšem by tu nebyla určitá vědomá či podvědomá vůle k válce v duších některých lidí. Řekl jsem loni, že tento Churchillův výrok platil především na Německo, ale teď se mi dostala do ruky kniha s příznačným názvem „Co by bylo, kdyby“, v níž britský vojenský historik Robert Cowley popisuje začátek první světové války pohledem na chování tehdejší britské reprezentace v oněch kritických dnech roku 1914. Všechno nasvědčovalo tomu, že Anglie do války vůbec nevstoupí. Trvalo plný měsíc od sarajevského atentátu, než se vláda premiéra Asquithe vůbec sešla k diskusi o zahraniční politice. A hlavním problémem nebylo Sarajevo, ale Irsko a jeho - už tehdy - boj o samosprávu. Teprve když se nudná schůze měla rozejít, požádal ministr zahraničí sir Edward Grey účastníky, aby ještě pár minut počkali a unaveným hlasem je informoval o rakousko-uherském ultimatu Srbsku a o určitých vojenských aktivitách Ruska, Německa a Francie. Členové vlády, jak píše Cowley, Greye vyslechli a odjeli na víkend, neboť byl pátek 24. července. Nic nenasvědčovalo tomu, že v historicky nejbližší době zemře 947.000 mladých mužů z Velké Británie a jejího impéria ve válce, která se stane první světovou. Ještě 1. srpna oznámil Grey francouzskému velvyslanci, že nemůže navrhnout vyslání britských expedičních sil na kontinent. Ovšem po německé mobilizaci začala Londýnem cloumat finanční panika a kabinet měl krizové zasedání.
Vypadalo to na vyhlášení neutrality, ale tomu se postavili dva muži, jednak sám Grey a hlavně pak nikdo jiný než tehdy mladý první lord admirality Winston Churchill, který sám patřil mezi ty, o nichž pak později mluvil jako o těch, kteří vždy mají vůli k válce. Nelze jinak než Churchillovi před všemi jeho pozdějšími zásluhami připsat i značnou odpovědnost za vstup Británie do první světové války 4. srpna 1914.
Připustíme-li oprávněnost výroku známého myslitele Fergusoha, že první světová válka nebyla nic menšího než největší omyl moderních dějin a uznáme-li pravdivost výroku publicisty Jiřího Hanáka, že v létě 1914 začala vlastně druhá válka třicetiletá, pak musíme i Winstona Churchilla vidět trochu jinýma očima, než jsme byli dosud zvyklí. Jeho pohotovost válčit, která se ukázala jako správná v době kolem druhé světové války vůči Hitlerovu nacismu a později případně i vůči Stalinovu komunismu, možná nebyla tak docela na místě v roce 1914. A kdoví, zdali by někdy Hitler a Stalin mohli stanout na evropském jevišti, kdyby světová válka nebyla vůbec začala a kdyby nezanechala Evropu v tak nevyřešené situaci.
Zdá se, že v naší současnosti vidíme dost státníků, kteří také mají onu vůli dávat přednost poněkud překotnému použití vojenské síly a nedovedou správně předvídat oběti, které by při troše větší trpělivosti mohly být ušetřeny, ať už při tom jde o životy či jen o velké peníze, a jiné ztráty materiální. Nelze popřít, že mezi takové patří i George Bush mladší. Právě v posledních dnech však můžeme pozorovat, že si vzal poučení z nedobré zkušenosti příliš razantního řešení věcí zejména v Iráku. Zdá se, že přístup Spojených států amerických k tak zvaným darebáckým státům - tedy k Severní Koreji a k Íránu - je v těchto dnech poněkud opatrnější a směřuje spíše k vyjednávání. Ostatně často opakovaný názor, že přímý útok na Írán by byl nejlepším řešením složité situace Blízkého východu narazil na odpor i třeba v renomovaném britském týdeníku The Economist, který přes všechny opačné argumenty přece jen varuje před velmi nebezpečnými následky, které by to světu mohlo přinést.
Není tedy vůbec zbytečné, když se i při letošním nekulatém výročí vzniku dosti zbytečné první světové války zamyslíme nad českým příslovím „dvakrát měř, jednou řež“, a to v jeho doslovném znění. To neznamená, že vůbec nikdy se nemá řezat, ale vždycky až po tom dvojím měření, do něhož se musí předem započítat všechny ztráty, které takový řez bude stát.
