28. říjen - datum vyvolávající v posledních letech více než příslušný zájem historický spíše aktuální zvědavost, kdopak to letos dostane od pana prezidenta nějaké státní vyznamenání. Kromě osob zasloužilých v různých oborech lidské činnosti se pozornost zpravidla nejvíce upírá na ty, u nichž se zdůrazňuje především jejich hrdinství. Zde však bývají zpravidla v menšině ti, kteří nasadili svůj vlastní život, aby někoho zachránili, oproti těm, kteří se stali hrdiny ve válečném boji či odboji, kdy se samozřejmě víc zabíjelo, než zachraňovalo.
Zde mohou vznikat určité spory, kdy je a kdy není válka, kdy i za války může být zabíjení trestné – zkrátka kdy je tentýž člověk za tentýž čin prohlášen za hrdinu a kdy za vraha, či kdy je účel tak svatý, že opravňuje i zabití nebo těžké zranění zcela nevinných lidí. Však to známe z nekonečných diskusí o bratrech Mašínových a přímo se tetelíme zvědavostí, zda tentokrát po opakovaných návrzích Senátu (z podnětu hlavně dvou jeho členů v minulosti poněkud poznamenaných komunismem, jakož i politických vězňů či emigrantů), budou Mašínové konečně na seznamu vyznamenaných, čemuž se až dosud oba čeští prezidenti rozpačitě vyhýbali.
Zdá se, že právě tyto rozpaky a hlasy dobré poloviny české veřejnosti vyvolávají v médiích opačné reakce, když stále více kriticky poukazují na tradiční české opatrnictví při zvažování očekávaných ztrát a zisků při eventuální obraně vlastního území. Zde se nejčastěji mluví o době mnichovské, kdy rozhodnutí o obraně či kapitulaci bez boje bylo celkem protiústavně ponecháno v rukou jednoho člověka. Mnohem méně se diskutuje o tom, zda jsme měli vstoupit do boje se zbraní proti okupaci v srpnu 1968 a už vůbec se mlčí o tom, že se mohlo něco vojensky podniknout proti snahám komunistů o převrat v únoru 1948.
Pročpak ten dvojí metr? Inu samozřejmě, v roce 1938 šlo přece o staré česko-německé atavismy, kdežto v únoru 1948 a v srpnu 1968 jsme si stále ještě nedovedli představit, že bychom se mohli postavit rovněž atavisticky uctívanému ruskému dubisku, které za všemi těmi kapitolami komunistického útlaku stálo. Ale právě před únorem 1948 a při něm byla velmi vhodná doba k tomu být hrdinou a nástupu tyranie všemi silami bránit. Věřte však pamětníkovi, že když jsme šli 23. února na Hrad pokusit se dodat síly psychicky i fyzicky zlomenému člověku v čele státu – témuž, který stejně jako deset let před tím zcela sám držel otěže naší demokracie ve svých rukou, lidé zatahovali rolety, aby snad nebyli obviněni, že nějaký pokus o odpor vůbec viděli. Proč ještě nikdy nikoho nenapadlo prohlásit za hrdinu tehdejšího mladého poslance Josefa Lesáka, který tam na Hradčanském náměstí s holýma rukama a tváří v tvář napřaženým samopalům komunistických Čechů hlasem nesnášejícím odporu vymohl průchod studentské delegace k prezidentu republiky.
Opakuji, tehdy byl čas na hrdinství, které by bylo možná mohlo něco zachránit, a ne až o několik let později, kdy komunistická moc byla už usazená a kdy Sovětský svaz měl atomovou pumu. Tehdy byla jen mladickou nerozvážností představa, že i vinou našich lidí ztracenou svobodu můžeme získat zpět za cenu třetí – tentokrát atomové světové války. Po ní by tu sotva někdo zbyl, včetně těch opožděných hrdinů.
Různé pohádky na hrdinství a na způsoby odporování zlu se neustále štěpí v mysli i těch nejinteligentnějších lidí, a to už v dávné minulosti. Vzpomeňme třeba Františka Palackého, který na jedné straně prohlašoval bojové husitství za vrcholné období českých dějin, na druhé straně však vyslovil hlubokou moudrost, že kdykoliv jsme ve světě vítězili, dělo se tak silou ducha a nikoliv zbraní. Nelze ostatně pominout, že i tento muž označený s veškerou úctou za Otce národa, se už za pražských svatodušních událostí roku 1848 postavil proti skutečnému bojovníkovi J.V.Fričovi a spolu s ostatní českou reprezentací ho přiměl k vydání vzácného rukojmí hraběte Thuna. Palacký se pak v době Bachova absolutismu stáhl z veřejného života a distancoval se i od Havlíčka, který chtěl vytrvat v boji aspoň pomocí pera.
Zvažování ceny života svého i druhých nemusí být vždy nezbytným atributem hrdinství. Pro mě vzorem hrdiny našeho věku je třeba Angličan Winton, který svým osobním nasazením včas zachránil mnoho židovských dětí z Československa jejich převozem do Británie, nebo Švéd Wallenberg podobně zachraňující Židy maďarské. A nebyl snad hrdinou dánský král Kristián X., který si s příchodem nacistů do jeho země v roce 1940 připjal na kabát židovskou hvězdu a tímto odvážným činem prokazatelně na Němce zapůsobil tak, že v Dánsku nepostupovali proti Židům tak krutě jako v jiných okupovaných zemích.
Chci říci: Zkusme i my více přemýšlet o hrdinství postaveném více na odvaze než na zabíjení. Myslím, že právě v této době, kdy v zemi je sice mír, ale na každém kroku se potkáváme s nestatečností a bezcharakterností i mezi politickými vůdci, je nám právě takového neokázalého hrdinství zapotřebí jako soli.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
