Cyril Svoboda se rozhodně nechce stát historicky prvním předsedou, jenž přivede KDU-ČSL k definitivnímu krachu. Připomíná šermíře, který má v každé ruce tři kordy, ovšem na výpady zástupu kritiků a posměváčků je to stejně málo. Nedávno se mezi všemi objevil i sok takřka nepravděpodobný – odstupující arcibiskup pražský, kardinál Miloslav Vlk. Ten na svých webových stránkách v textu „Čas k úvahám…“ m.j. napsal, že „bohužel žádná strana nemá“ v programu to, co je k léčení bolestí české společnosti třeba: nikoliv kázání morálky, ale úsilí „o vzájemný konsenzus, že duchovní hodnoty jsou nutné pro život a perspektivní rozvoj a pokrok celé společnosti“, a „o nalezení mechanismů formace společnosti“.
A oheň byl na střeše; kterého šéfa křesťanskodemokratické strany by se taková (byť nepřímá) výtka nedotkla? A ještě k tomu z pera až dosud nejvyšší, i když jen místní, církevní autority! Dotčený Cyril Svoboda, jak je někdy jeho zvykem, reagoval způsobem poněkud odtažitým. V dopise kardinálu Vlkovi např. oznámil, že KDU-ČSL je „jedinou křesťanskou stranou na české politické scéně“, a že „její členové jsou téměř ze sta procent věřící lidé, kteří berou křesťanství vážně“. To je jistě i panu kardinálovi známá věc. Podobně jako připomínka, že se KDU-ČSL chce „postavit proti velkým zlům naší společnosti, jako je korupce, hazard a rozkrádání veřejných financí“. Jiné Svobodovo ujišťování však už není tak docela košer. Odmítá-li totiž za svou stranu účast v koalici, která by „usilovala o liberalizaci stávající zákonné úpravy potratu“, vědomě zamlčuje, že to bylo právě vedení KDU-ČSL, jež v r. 2004 vzdalo úsilí o právní ochranu počatých dětí. Zpřísnění komunistické potratové legislativy přitom bylo jedním z hlavních programových cílů KDU-ČSL v devadesátých letech. Nezapomíná se snadno, že tento cíl strana (tehdy pod vedením Miroslava Kalouska) populisticky opustila v časech, kdy její volební preference trvale rostly.
Dále hájí Svoboda KDU-ČSL také tím, že o jejím základním směřování „nikdy nemůže vzniknout pochybnost“, třebaže její představitelé nemusí vždy postupovat „dostatečně prozíravě“. To je ovšem spíše sebeobžaloba nežli obhajoba. Opravdu může politická strana mířit správným směrem, nemá-li dostatečně vidoucího vedoucího? I když lidová strana by snad mohla, neboť by se vždy měla řídit v první řadě vzorem v Ježíši Kristu a jeho učení. Ukázala to za totality, kdy pozitivní činnost řadového členstva vysoce převažovala nad kolaborací jejího vedení. Ale v současné době, kdy se strana nemusí a nesmí krčit, kdy je zcela svobodná a může být v čele úsilí o humanizaci společnosti, žádný model z éry nesvobody nemůže obstát.
Zcela mimo fair-play je Svobodova předhůzka kardinálovi, že v době totality „existovala důvodná pochyba o životě a rozhodování jednotlivých představitelů církve, kteří dobře vycházeli s tehdejším režimem“. Jak může křesťanský politik srovnávat totalitní „katakomby“, v nichž církev musela především přežít, s polistopadovými svobodami církví, názoru, slova a všeho možného i nemožného? Není to mírně řečeno nekorektní? Ano, opravdu se zdá, že KDU-ČSL má zvláštní smůlu na své lídry a že záchranu může očekávat spíše od řadových členů, od sympatizantů, kteří neztrácejí své představy o tom, jak by křesťanská strana měla vypadat, a pak už jen od milosrdenství Božího.
Na druhé straně není ani rýpnutí kardinála Vlka do nejmenované, leč zřetelně myšlené strany, zrovna seriózní. Není totiž hledání konsenzu o potřebě duchovních hodnot spíše agendou církve? Neměla by se sama církev primárně zabývat „formací společnosti“? Strany se přece starají o legislativu, zaměstnanost a podobné praktické věci, ale nikoliv o to, jak dojít k souladu v názorech na duchovní hodnoty. A nepodařilo-li se za uplynulých 20 let svobody takový soulad či konsenzus ve společnosti nalézt, je to politováníhodné, je to možná chyba, ale není to chyba jedné politické strany. I přes všechny vady a nedostatky, jimiž lidová strana trpí, právě tato specifická výtka by jí přičítána být neměla. Ostatně je dost možné, že konsenzus, jaký měl na mysli kardinál Vlk, vůbec nemusí být dosažitelný. Anebo se pan kardinál chtěl svým speciálním způsobem pouze připojit k těm, kteří by KDU-ČSL rádi vyprovokovali, aby se sebou do voleb něco udělala?
