Nová kniha známého ekonoma Tomáše Ježka nazvaná obrazně "Zrození ze zkumavky" bude jistě podrobně analyzována odborníky. Ti také budou komentovat některé detailní popisy specifických okolností a postupů naší polistopadové privatizace, které laický čtenář alespoň na první přečtení nepochopí. Ten se jen utvrdí v tom, co dávno ví, že totiž tyto věci u nás měli v rukou pouze ekonomové a všechno tak postrádalo řádný právní rámec. Ekonomové totiž byli přece jen už za normalizace trochu připraveni myslet v duchu nekomunisticko-liberálním, i když i u nich bylo nejdříve nutno překonat šikovské teorie o možném reformování komunismu. Určitě však na tom ekonomové byli lépe než právníci, kteří na nějakou změnu režimu a tudíž i komunistické právní pseudofilosofie nebyli připraveni vůbec.
Dále se laický čtenář utvrdí ve zřejmě správném dojmu, že takzvaná malá privatizace byla ještě jakž takž v pořádku – ponecháme-li stranou kvalitu lidí, kteří se takto dostávali k majetku – kdežto olbřímí problémy a do nebe volající nepravosti přicházejí až v privatizaci velkých podniků, kdy do hry vstupují kuponové knížky a různé investiční fondy. Čteme-li v Ježkově knize popis primitivních i důmyslných metod, jichž různí šíbři používali – za netečné či tiše spolupracující účasti ministerstva financí, pak více než kdy jindy nám vytane na mysli mnohokrát opakovaný výrok Miloše Zemana, který kuponovou privatizaci označil za největší podvod století. Bohužel nikdy neuvedl tak pádné důkazy pro toto své tvrzení jako nyní činí zasvěcenější přímý svědek Tomáš Ježek. Kromě toho Zemanovi jeho hlásané poznání po volbách roku 1998 nikterak nebránilo v uzavření takzvané opoziční smlouvy se stoupenci metod velké privatizace, což pak krylo i různé nepravosti vlády sociálních demokratů. Až to v roce 2000 při prodeji Investiční a poštovní banky přimělo zase Václava Klause k výkřiku o loupeži v pravé poledne.
Tam už Ježkova kniha nedosahuje a je tak jen příspěvkem ke kronice jednoho období naší polistopadové demokracie. Ta nám sice stále zachovává jisté základní svobody, ale na druhé straně trpí stav, kdy se to pod povrchem jen hemží škodlivou havětí, která mnohdy už velmi povážlivě prolézá až do Strakovy akademie a možná i na místa ještě důležitější. Dříve než přijdou odborní recenzenti Ježkovy knížky se svými postřehy, spokojme se zatím s citací jednoho jejího odstavce, který se stal i její mediální upoutávkou. Tomáš Ježek napsal:
„Z majetku ve fondech v hodnotě 140 miliard korun, který v nich byl roku 1996, byl ukraden majetek v hodnotě téměř 50 miliard. Záměrně používám slovo krádež, protože přesně označuje to, co se na poli kolektivního investování skutečně dělo. Slovo tunelování, které český jazyk hned nabídl jako synonymum, je sice vtipným, ale zároveň velmi nebezpečně obrazným označením pro krádež. Nepochybně proto, aby se tím ke krádeži mohl zaujmout typicky shovívavý a tolerantní postoj. Vskutku, žádné Boží přikázání nezakazuje tunelovat.“ (Konec citátu)
S tímto ponurým ekonomicko-lingvistickým poselstvím Ježkovu knihu „Zrozeno ze zkumavky“ zatím opusťme a zamysleme se nad tím, co v té knize sice nenajdeme, ale co bylo a dosud je hlavní příčinou všech nutných reforem i nepravostí s nimi spojených. Začátek nemůžeme najít nikde jinde než v samých počátcích komunismu, který ovlivnil většinu našich starších ekonomů, politiků a historiků, samotného Tomáše Ježka nevyjímaje. S kritikou komunismu se u nás začíná až únorem 1948, kdy se zhroutily poslední zbytky demokratického práva, což pak vedlo k různým zvěrstvům, která dnes ani pravověrní komunisté při nejlepší vůli nedovedou obhájit. Nikoho však dlouho nenapadlo označit za stejné zlo komunismu, jako byly popravy a žalářování nevinných lidí, také takzvané znárodnění, které zde nastoupilo hned po skončení války a po únoru 1948 bylo už jen dovedeno k absurdní a absolutní dokonalosti. Teprve teď s Baťovým případem se připomíná to, co my jsme tehdy brali skoro jako komunistickou samozřejmost – totiž že všechny ty celými generacemi vybudované hospodářské statky byly jejich vlastníkům a provozovatelům bez náhrady ukradeny, ačkoliv i ve zlověstných Benešových dekretech se o náhradě mluvilo.
Touto bezostyšnou politikou, která měla jistý kladný ohlas i v socializující se západní Evropě, začala u nás hospodářská katastrofa, jakou nezpůsobil ani nacismus, který základní ekonomickou strukturu nezničil. A jelikož komunističtí intelektuálové znárodňování opravdu srdečně vítali jako vrchol sociální a ekonomické spravedlnosti, není divu, že nebyli připraveni hospodářskou podstatu komunismu měnit tak rychle, jak to aspoň připouštěli v oblasti lidsko-právní. A i ti, kteří se pak do toho pustili, byli odchováni různými ekonomickými a prognostickými ústavy komunistické Akademie věd. Navíc se to dělo v zemi, kde komunismus současně s rozvratem ekonomiky, práva a politiky rozvrátil i lidskou morálku, takže materialistická chamtivost zasáhla i mnohé z těch, kteří v sobě měli předpoklady, aby se chovali slušněji, anebo aby se aspoň styděli. Takže kdo se příliš diví tomu, co teď každý den čteme v novinách, musí hledat kořeny tam někde daleko až v roce 1945, kdy Tomáši Ježkovi bylo teprve pět let a ze zkumavky se ještě nerodilo.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
