Tak máme za sebou zase dvě výročí. Jedno vcelku optimistické, deset let od vstupu do NATO. Druhé: tryzna. Před sedmdesáti roky prezident Emil Hácha podepsal plnou moc pro Adolfa Hitlera. Spadla klec. Statečný reportér František Kocourek aspoň stačil v rádiu popsat, jak nad Prahou krouží velká černá vrána, zahynul za to v koncentračním táboře a byl konec. Ještě jsme občas šeptmo prokleli Francii sladkou, hrdý Albion a dodali: "To by tak hrálo, vždyť je nás málo, opuštěný jsme dočista!" Pak jsme zhasli a ráno se budili s obavou, zda jsme ze spaní neskřípali zuby a nezaslechl nás bdělý soused, který by samozřejmě musel splnit svoji občanskou povinnost a jít to hlásit. Pro pořádek: soused měl stejnou starost.
V těch letech 1939 se ukázalo, že spoléhání se na spojence je vždycky ošidné. Velká Británie měla svoje starosti. Například situaci v Indii pokládala za důležitější než osud Československa. Francie nebyla, jak se ukázalo později, schopna bránit ani sama sebe. Mělo nás varovat, že když staví Maginotovu linii, dává najevo, že své hranice pro Prahu neopustí.
Po německých nacistech nás obsadili sovětští komunisté. Nejprve plíživě. Pak, když jsme se malinko vzepřeli, tanky. To bylo spojenectví, taková Varšavská smlouva! Jen si chceš malinko písknout, už po tobě střílejí. Jeden protektorát za druhý. Svět chtěl tehdy mír a uvolnění. To stojí za to, když se utuží v Československu. Navíc jsme si přece komunisty sami zvolili. Že všechno bylo trochu složitější a ne tak docela, to historická paměť ráda vymazala.
Lze tedy říci, že ono první vzpomenuté výročí, sedmdesát let od okupace, těsně navazující na Mnichov, je připomínkou padesáti let nesvobody (s nepatrným intervalem polosvobody, polosuverenity a polodemokracie v poválečném období) od roku 1939 do roku 1989. Můžeme si, pravda, stěžovat, že nás v té době střídavě všichni opouštěli a nechávali na holičkách. Že ze svobodného světa nepřišla záchranná ruka. Nicméně staré pravidlo říká: nejbližší pomocná paže vyrůstá na tvém rameni! A upřímně: sami jsme pro svoje sebevědomí a zachování rovné páteře neudělali mnoho. O našich politických elitách nemluvě. Když už to nebyli přímo darebáci, pak se nakonec ukázali jako slaboši nebo moulové. Těch pár statečných, kteří dali zřetelně najevo svůj odpor jak k nacistům, tak ke komunistům, s tím mají mezi českým lidem potíže ještě dvacet let poté, co se mu vláda věcí jeho zpět navrátila. Nebyli přizpůsobiví a předpodělaní jako většina z nás ostatních, nemůže je tedy většina z nás ostatních mít ráda. Jejich chování bylo jiné. Co je jiné, to je podezřelé…
Při oslavách dalšího výročí, vstupu do NATO, několikrát zaznělo, že teprve nyní máme spolehlivé spojence. Inu, jako se říká: „nikdy neříkej nikdy“ mělo by se dodávat: „neříkej vždycky navždycky“. Ono se časem uvidí, až, nedej bůh, přišlo by z tlustých do tenkého. Poznáme, zda naši spojenci vlastně nesdílejí vizi ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, že jsme vlastně Východ. I v diplomatických válkách se občas obětuje jedno menší, méně významné předpolí, aby se získalo jinde větší nebo důležitější. Pro takové případy je ale lepší mít čistý stůl a jasné účty. Neplácat sám sebe po ramenou, jak jsem demokratickým světem oblíben, jak činil (alespoň veřejně) kupříkladu prezident Edvard Beneš, aby pak splakal nad výdělkem. A také mít jasno v tom, co chci. To jest, fotbalovou řečí, kope-li se trestný kop, staví mužstvo obrannou zeď. Musí být kompaktní a složená z mužů, ochotných dostat ránu míčem. Je-li v ní článek, který se neustále už před rozehráním střely krčí, odbíhá stranou, fňuká cosi o tom, že by případně mohl být taky zasažen a vlastně proč a kvůli čemu, bývá ze sestavy postupně vytlačen. Pak si zpravidla stýská. Ovšem to je pozdě. Že se vůči naší účasti na akcích našich spojenců občas cosi podobného v našich politických kruzích a zejména ve veřejnosti objevuje, je nepopiratelné. Abychom zase jednou nefňukali, že je nás málo a všichni nás opustili a na rozdíl od 15. března 1939 nebyla ta osamělost zcela zasloužená.
