Minulý měsíc v Česku už po sedmé proběhl Národní týden manželství. Tato mezinárodní akce na podporu manželství vznikla v r. 1997 v Británii a rozšířila se zatím do 19 zemí. Koná se v týdnu sv. Valentýna a jejím letošním mottem bylo „Manželství je umění“. Přestože se do ní zapojila řada měst a institucí, pořádajících desítky výstav, přednášek, plesů, koncertů a happeningů, proběhla bez většího zájmu médií. Je to škoda, protože podle studií z celého světa je manželský svazek stále nejúspěšnější formou trvalého soužití muže a ženy. Manželské páry jsou šťastnější, zdravější, žijí déle, jsou pracovitější a více vydělávají než nesezdané páry. Manželský slib poskytuje i podstatně větší záruku dětem, že při kterékoli více či méně malicherné příležitosti nezůstanou bez jednoho rodiče.
Na úvod letošního Národního týdne manželství promluvila i ministryně práce a sociálních věcí Ludmila Müllerová, která připomněla, že „nejdůležitějším úkolem v manželství je společná výchova dětí“. Nicméně dosavadní „prorodinná“ politika MPSV se s úspěchem nesetkává. Počty sňatků stále klesají - domácností je sice skoro 4,38 milionu, postupně se ale zmenšují. Úplných rodin ubývá, počet bytů obydlených jedním člověkem se od r. 1961 ztrojnásobil (tvoří už třetinu všech domácností). Desetinu českých rodin představují nesezdané páry, z nichž více než polovina je bezdětných. Nesezdaní se rozcházejí se čtyř až pětinásobně větší pravděpodobností. Děti z těchto párů mají ve škole horší výsledky než děti z manželských svazků a vykazují vyšší adolescentní delikvenci i kriminalitu v dospělosti. Není to samozřejmě pouze vinou špatné rodinné politiky, ale svou roli vedle obecnějšího odklonu od tradičních hodnot sehrávají i úřední zásahy do sociální situace rodin. Problém v přístupu MPSV ke krizovým jevům v této oblasti zřejmě tkví v tom, že řeší jejich důsledky, ale nikoli příčiny a prevenci.
V zajímavé diskusi v příloze Lidových novin se nedávno pět ekonomických, demografických a sociologických expertů shodlo, že stát v rámci tzv. sociální solidarity zvýhodňuje bezdětné na úkor rodin s dětmi. Systém je nastaven tak, že bezdětným umožňuje čerpat v důchodovém věku ze dvou zdrojů: jednak z průběžného systému, do něhož plynou příjmy z výdělku dětí těch rodičů, kteří do dětí investovali, a za druhé z úspor, které bezdětní vytvořili tím, že sami děti neměli. „Při narození prvního dítěte klesne příjem rodiny na jednoho člena domácnosti o jednu třetinu oproti bezdětnému stavu, při druhém až na jednu polovinu a například při čtvrtém dítěti až na jednu třetinu,“ připomíná ekonom sdružení YMCA Otakar Hampl. A dodává, že rodina s prostřední mzdou se tak dostane s příjmem na osobu hluboko pod úroveň běžných důchodců. „Takováto extrémní solidarita rodin s dětmi vůči bezdětným představuje tedy zároveň z velké části transfer od chudších k bohatším,“ konstatuje Hampl. Počet těch, kdo dají přednost čerpání z investic druhých, tak přirozeně roste a celá rodinná i důchodová problematika se pohybuje v začarovaném kruhu.
Přitom jednou ze základních funkcí klasického manželství a rodiny bylo a stále je vytvoření ekonomické základny nejen pro výchovu jedné generace dětí, ale i pro budoucnost celého rodu. Evoluční biolog z Jihočeské univerzity Jan Zrzavý o tom říká: „Rodina je primárně ekonomická jednotka umožňující mezigenerační transfer zdrojů – děti jsou sice ekonomicky málo významné, dokud jsou malé, ale budou velmi významné, až my budeme staří“. Plození a výchova dětí by tedy mělo mít nejvyšší prioritu. „Rodinná politika je povinností státu, pokládáme-li stát za instituci, která by měla nastavovat alespoň přiměřeně rovné podmínky a životní šance svým občanům,“ potvrzuje předsedkyně České demografické společnosti Jitka Rychtaříková.
V praxi by stát měl podle ekonoma Hampla umožnit rodinám alespoň odečet investic do „lidského kapitálu“ ze základu pro výpočet daně a odvodů veřejných pojištění. A zároveň do současného důchodového systému zavést prvky zohledňující počet vychovaných dětí. Na dítě by se nemělo pohlížet jako na privátní libůstku rodičů, ale jako na základní kámen budoucí společnosti – ostatně stejně jako na celou rodinu a tradiční manželství.
Jak ovšem upozorňuje Jan Zrzavý, „u nás je dítě odsunuto do kategorie luxusní spotřeby, něco jako maltézský pinč“. Neplní-li však stát svou povinnost v rodinné politice, neselhává ve svém poslání? A jestliže se v poslední době tolik skloňují termíny jako „velezrada“ a „vlastizrada“, není nezodpovědnost a lhostejnost k budoucnosti státu naplněním jejich skutkové podstaty?
Více méně přezíravý je i vztah státu k úloze matek. Místo, aby mateřská péče o děti a domov byla hodnocena (a promítnuta v důchodu) jako nezastupitelná – byť neplacená – činnost pro budoucí generace, stát ji považuje za sice pěkného, ale přece jen soukromého koníčka. Ministryně Müllerová hovoří o pomoci z peněz EU na zřizování „dětských skupin“ na pracovišti zaměstnavatele. Cítíme za tím feministický tlak na zaměstnanost žen, nikoliv snahu dát matkám čas a klid na výchovu dětí. Jsou to omšelá rezidua socialismu, bohužel převzatá konzumní společností. S jakými ideály mohou být uzavírána manželství, když stát neposkytuje rodinám odpovídající pomoc, a to ani podporou výstavby sociálních bytů?
Říká se, že rodina je v krizi a proto – či spíše protože? – její sociální úlohu přebírá stát. Hlavní zásluhu ovšem nese postmoderní sociální inženýrství, snažící se klasickou rodinu a manželství nahradit soužitím bez závazků či různými novotvary partnerství.
Ti odvážní, kteří přes všechna vnější protivenství vstupují do svazku manželského, musejí samozřejmě čelit i vnitřním úskalím svého výběru. Jak ukázal výzkum zlínské univerzity, snad největším nebezpečím manželství je konzumní myšlení. Dnešní rozvodovost má s konzumním životním stylem překvapivě mnoho společného. Zatímco naši předkové stokrát otočili porouchanou věc v ruce, než ji vyřadili, my ji vyhodíme, protože nemáme ani čas zkoumat, zda se dá opravit.
Na stejné netrpělivosti ztroskotává i polovina ohrožených manželství. Sloganem „Manželství je umění“ chtějí organizátoři Národních týdnů manželství vyjádřit, že ta křehká věc mezi manželi za opravu stojí. Někdy na to stačí obyčejné kutilství, jindy je třeba vynaložit skutečné umění. Ale vždy se to vyplatí.
