Kromě občanského svátku všech Mariánů je zítřek také Mezinárodním dnem nenarozených dětí a v katolickém kalendáři slavností Zvěstování Páně. Dvě poslední určení spolu úzce - byť protikladně - souvisí. Zatímco svátek Zvěstování Páně připomíná odvahu nazaretské dívky Marie přivést na svět dítě „bez otce“ - o dítěti ve svém lůně uvěřila, že jde o syna Božího - den nenarozených je tryznou za stamiliony lidských bytostí, které kvůli krajnímu sobectví nesměly spatřit světlo světa. Zatímco dříve byla představa nenarozeného dítěte vždy spojována s láskou a něhou, dnes je počaté dítě často považováno za nepohodlnou životní komplikaci, někdy dokonce za nepřítele, jehož je nutné potírat a hubit. A to i přesto, že v důsledku nepříznivého demografického vývoje vysychají zdroje sociální politiky a prohlubuje se morální úpadek (post)moderní civilizace.
Nenarozené dítě je účelově prohlašováno za „shluk buněk“ nebo za „součást těla matky“ (která si „se svým tělem může dělat, co chce“), a to i přesto, že embryologie již před více než půl stoletím nezvratně prokázala, že okamžikem početí - spojením zralých pohlavních buněk - začíná svou existenci jedinečná lidská bytost. Podle týmu odborníků z Ústavu histologie a embryologie LF UK v Praze a v Plzni pod vedením Doc. MUDr. Petra Hacha a Doc. MUDr. Jitky Kočové, početím vzniká „neopakovatelná kombinace genů, která obsahuje všechny informace potřebné, ale i plně dostačující, pro fyzickou existenci, vývoj a všechny funkční vlastnosti nového jedince.“ Tvrdí-li se, že lidské embryo prochází během svého vývoje obdobím, kdy nemá „lidské rysy“, „není formovaným zárodkem“, apod., je to „buď výrazem odmítání prokazatelných výsledků současného biologického poznání, nebo snahou o licoměrné odůvodňování oprávněnosti zákroků na lidském zárodku bez ohledu na etické a další problémy a možné následky s nimi souvisejícími,“ konstatují embryologové. Proto by mělo být zcela samozřejmé, že lidskému zárodku je třeba zajistit veškerou ochranu, kterou požívá lidská bytost po narození. Předjímá to ostatně i nedílná součást Ústavy ČR - Listina základních práv a svobod - jejíž článek 6. stanoví, že „lidský život je hoden ochrany již před narozením“.
Nerespektuje-li se toto ústavní doporučení v praxi, tzn. není-li v demokratické České republice uznáváno právo na ochranu lidského života před narozením, a naopak přetrvává stav, kdy se násilným potratem každoročně likvidují životy nejméně 25 tisíc počatých dětí, jsou na místě některé dosti podstatné otázky. Například: je ČR právním státem, neuznává-li se zde první právo každého člověka - právo narodit se? Hlásíme-li se ke „konceptu lidských práv“ a zároveň nerespektujeme právo na život od početí do přirozené smrti, říká se tomu humanita, pokrytectví nebo zvrhlost? Je-li nejen tolerovanou, ale i oficiálně uznávanou základnou dění v zemi mravní indiferentismus, umožňující chladnokrevné zabíjení lidských zárodků v těle matky, lze se divit mravním zrůdám, které znásilňují a vraždí děti ještě ani ne desetileté? Může být „sebevražda jediného podezřelého“ v kauze bestiálně zavražděného dítěte řešením dopadů ideologie „svobody volby“, v jejímž jménu se ve státních zdravotních zařízeních zabíjejí nenarozené děti tempem tři za hodinu a sedmdesát za den? Došlo v průběhu dvou desetiletí uplynulých od porážky komunistické totality také k porážce zločinecké ideologie, jež u nás násilné potraty v r. 1986 zavedla, anebo naopak k výhře komunistického myšlení vtěleného do potratového zákona a prohře idejí humanity, pravdy a lásky, v jejichž jménu jsme chtěli začít novou éru českých dějin?
Obávám se, že upřímné odpovědi na těchto několik otázek mohou být jen zdrcující. Není v této zemi až na ojedinělé občanské iniciativy nikdo, kdo by práva nenarozených hájil. Politici a zákonodárci neudělali pro záchranu počatých dětí za 20 let (kromě občasných řečí o prevenci) vůbec nic. Nic pro to nedělají ani soudci, ombudsmani, zmocněnci pro lidská práva a dokonce ani většina lékařů, jimž Hippokratova přísaha zakazuje vyvolat potrat a provést eutanázii. Média problém „umělého přerušení těhotenství“, jak se zabití počatého dítěte pokryteckou hantýrkou stále říká, obcházejí po špičkách. Policie šikanuje aktivisty, kteří upozorňují na nelidskou řezničinu potratů. Stojí za to takový režim podporovat? Zbývá ještě něco jiného, nežli vnitřní exil?
„Naše poživačná společnost oddaně slouží smrti, protože sloužit životu je nám zatěžko,“ řekl v homilii k zahájení Roku svaté Anežky České P. Prof. PhDr. Petr Piťha, někdejší ministr školství, mládeže a tělovýchovy. Měl na mysli nejen potratovou genocidu, ale i hrozbu eutanázie. Mluvil k věřícím, bratřím a sestrám katolíkům: „Pokrytci! Zabíjíte z pohodlí a ze soucitu. Počaté dítě by vám komplikovalo plány. Proč by se starý člověk měl trápit? V politické korektnosti zavíráte oči před vlnou zla, v ochraně míru chystáte nové Mnichovy, Únory a všechno, co pak přijde. Běda vám. Co odpovíte, až vám Boží soudce řekne Chtěl jsem se narodit, zabránili jste mi, toužil jsem spatřit ještě jedno svítání, milosrdnou injekcí jste mi znemožnili procitnout?“
Příležitostí k hlubšímu promýšlení odpovědí na tyto a podobné otázky může být zítřejší i pozítřejší den. Proto si na svátek Zvěstování Páně připomínáme Mariino odhodlání: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova.“ Proto v sobotu projde centrem Prahy už jedenáctý Pochod pro život. Už totiž nechceme žádný den nenarozených dětí. Nastal čas na změnu.
