Ukrajinský prezident Viktor Juščenko by rád nějak urychlil tempo, jímž se jeho země přibližuje členství v NATO. O touhách Gruzie není sporu a nedávný konflikt s Ruskem má jistě alespoň jeden z kořenů v této ambici. Juščenko prohlašuje, že vize Ukrajiny coby příslušníka Severoatlantické aliance není zaměřena proti žádnému státu. Rusko ovšem takový akt jako ne právě přátelský bude vnímat. Vlastně se nelze východní velmoci divit. Má svoje zájmy, svoje obavy a svoje ambice.
Nicméně ruské vedení by mělo střízlivě hodnotit důvody, které vedly a vedou bývalé sovětské satelity a někdejší země SSSR k tak překotnému přichylování se k NATO. Hlavní příčinou je zjevný strach z Moskvy. Mnohaletá zkušenost se situací, kterou lze stručně shrnout do sousloví „oblast zájmu Sovětského svazu“ (a před tím Ruska) akceleruje potřebu najít si útočiště před možností, že by se onen stav mohl vrátit. Vzpomínka na Brežněvovu doktrínu „omezené suverenity“ děsí.
A někdejší Putinova slova, že největší politickou chybou byla eroze Sovětského svazu, toto zděšení podpořila. Zpět do SSSR, ať už ústavněprávně, jak to prožívala například právě Ukrajina, Gruzie, Estonsko, Lotyšsko nebo Litva, či „k SSSR“ coby příslušník „tábora socialismu a míru“, což byl úděl kupříkladu Československa, Polska nebo Maďarska, se nikomu nechce. A je zřetelné, že všechny tyto země a jejich občané nemají jistotu, že by Rusko nemělo zájem nějaký takový experiment - ať v té či onaké formě - nějak zopakovat. Členství v Severoatlantické alianci má být zaručenou ochranou před perspektivou takového experimentu.
Důvěra chybí. A skrze prizma chybějící důvěry se řada činů i slov jeví podezřelými, byť v pravdě ani takovými nemusí být a střízlivým pohledem měřeny, patřily by mezi postoje pochopitelné. Jenomže nedůvěra a strach mění mnohé. A Rusko se zatím příliš nesnažilo přesvědčit o tom, že nemá velmocenský zájem o návrat svých někdejších teritorií a kolonií. Vždyť od jejich politiků i „obyčejných občanů“ se často ozývá nepochopení faktu, že dřívější „přátelé a bratři“ po nějakém novém „přátelství a bratrství“ netouží. Ostatně připomeňme si tamní rozpačité postoje k výročí okupace 21. srpna. Ruská politická i veřejná scéna je v mnohém přesvědčena, že nám všem tehdy tak pěkně pohromadě bylo dobře. Ostatní ze SSSR, RVHP a Varšavské smlouvy takovou milou vzpomínku v srdci nenosí. Proto ona „fronta na NATO“.
