Dekadence dle obecně známých definic je „úpadek, upadání, úpadkovost“, a rovněž módní směr v literatuře a výtvarném umění z konce 19. a začátku 20. století. Pražskou exhibici DECADENCE Now! (jak už vykřičník napovídá) lze pokládat za poněkud upocené úsilí dekadentních tvůrců a jejich patronů prosadit (a prodat) ideje nechutnosti, prázdnoty, hrůzy a hnusu také v dnešní době. Už v r. 1932 v eseji o proslulém kritikovi dekadentů Gilbertu K. Chestertonovi vystihl Ferdinand Peroutka vztah dekadence a pesimismu: „Dekadenti… mají z pesimismu východisko ne cestou ducha, nýbrž jinou: zábavou nervů… Nesnášejí život, leda jako přehnaný obraz, jako sbírku sensací a abnormálností. Jsou to jen různé formy duševního alkoholismu.“
Je s podivem, jak se do kulturního stánku pražského Rudolfina mohly dostat tak morbidní exponáty, jako jsou znetvořená lidská těla, apoteóza násilí, mužská i ženská přirození (mužská na ženských tělech), sadomasochistické výjevy, akty sebepoškozování, sexuální fetiše, rentgenové obrazy lebek i koster v „delikátních“ situacích, zátiší z mrtvých údů, majestát dehumanizace. Snahu provokovat nebo šokovat kurátor výstavy Otto M. Urban nepřipouští: „Když vidím na obraze mrtvolu, nesmím ji vnímat se stejnou hrůzou jako mrtvolu skutečnou, ale jako umělecké dílo, tedy racionálně“. Ano, kdo viděl obrazy Jakuba Schikanedera, Jana Preislera, Josefa Čapka, Bořivoje Žufana či jiných meziválečných českých autorů s jejich sociálně citlivým ztvárněním smrti, jistě ví, jak pietně lze toto téma pojednat. Ale smrt v pojetí vystavovaných dekadentů Damiena Hirsta, Joel-Petera Witkina nebo Stevena Gregoryho je především šokující perverzí. Perverzí a kýčem jsou i ukázky z cyklu Královská krev, v němž se Erwin Olaf vyžívá v naturalistických detailech smrtelných zranění členek královských rodů – např. v zapíchnutém pilníku v srdci Sissi – císařovny Alžběty Bavorské, či lady Diany zahynuvší při havárii v pařížském tunelu.
Ukázkou dekadentní umělecké estetiky v Rudolfinu jsou zraněné či umírající děti: dívenka ve vaně plné krve, děvčátko krvácející z hlavy, žena-muž(?) požírající dítě. A protikřesťanská, neboli „nábožensky kontroverzní“ dekadentní tvořivost? Kristův kříž polepený cigaretovými špačky, „pozdrav z Vatikánu“ se sexuálními fetiši, obludná a idiotská performance „Byl Ježíš heterosexuálem?“ od homosexuálního dua Gilbert a George. Pokud by podobné útoky mířily na symboly islámu, galerie Rudolfinum by vyletěla do povětří i s kusem Prahy 1. „Prorok Mohamed se nesmí namalovat jako pejsek, ale s Ježíšem Kristem si dělejte co, chcete… Vysvětlení tohoto kulturního paradoxu je jednoduché: fanatický muslim vás za urážku Proroka zabije. Takhle fanatického křesťana však těžko potkáte,“ uvedl na okraj výstavy šéfredaktor Reflexu Pavel Šafr.
Jak neškodná a hravá oproti moderním urážkám křesťanství byla dekadence první republiky! Nedávno jsem si na předsádce knížky Lelio a Pro delfína z r. 1925 (ze strýcovy pozůstalosti) všiml rukopisné dedikace: „Peroutkovi od starýho dekadenta Josefa Čapka“. Pátral jsem, jaké známky dekadence na sobě Čapek shledával. Našel jsem v kapitole Syn zla ve zmíněné publikaci úryvek: „…Jestliže mne rodiče tloukli vším, co jim přišlo do ruky, že již pak sami nemohli ani dech popadnouti, věnuji jim tuto svoje uznání. Prováděli svrchované sochařství na neforemné hroudě živého masa, a povstal z toho člověk… rány obuškem vřezaly mi do trupu žebra, a na zlomeninách nemotorných údů se vytvořily pohyblivé klouby, lokte a kolena. Můj krk vznikl škrcením, a trvalé opuchliny, účinně zpracovávané svištivým řemenem, staly se tuhým svalstvem. Políčky mi zbarvily tváře a sekera rozštípla můj zadek…“ Na vtipnou recesi – spíše než na pesimistickou dekadenci – ukazuje i autokarikatura Josef Čapek stažený z kůže, vloni vystavená na Čapkově výstavě v Jízdárně Pražského hradu. Autor ji doprovodil přípisem: „V zoologické zahradě československého výtvarnictví živý Josef Čapek neexistuje. Jen několika málo lovcům, pánům Charlesovi T. a V.V.Š. (tím se míní Karel Teige a V. V. Štech) se podařilo ukořistit jeho kůži. Není však jisto, je-li pravá. Kůže zde vyobrazená pochází velmi pravděpodobně z Josefa Čapka, a to, jelikož je ještě velmi dobře zachovalá, patrně z jeho mladších let.“ V galerii Rudolfinum si ovšem můžete šlápnout na vydělanou lidskou kůži, a to „ve vysoce estetizované formě“; podobnost se stínítky z lidské kůže vyráběnými v nacistických koncentrácích, kde zahynul Josef Čapek, je samozřejmě čistě náhodná.
Minulý měsíc zaútočili islamisté v Gaze na křesťanskou školu a kostel, přičemž byl zabit jeden člověk. Vyvolalo to kritickou odezvu na Západě, ale šéf Hamásu Mahmúd al-Zahar agentuře WND řekl: „Nedovedu pochopit, z jakého důvodu se Západ do těchto věcí plete. Západ přinesl svému lidu svobodu, ale tato svoboda přinesla Západu smrt morálky. Vedla k takovým jevům, jako je homosexualita, bezdomovectví a AIDS“. „A dekadence,“ jistě by dodal po shlédnutí expozice v Rudolfinu. Ostatně před exponáty (pojištěnými na skoro 150 milionů korun) varují sami útlocitní pořadatelé. Hned u vchodu se lze (podle pravidel propagace braku) dočíst, že „galerie Rudolfinum neodpovídá za případnou újmu vzniklou v souvislosti s účinky výstavy“. Dětem do 15 let není vstup na výstavu povolen bez doprovodu dospělých, mají však podstatně snížené vstupné, aby je „případná újma“ nepřišla draho.
- Decadence Now! Za hranicí krajnosti autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1984/198377.jpg
- Decadence Now! Za hranicí krajnosti autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1984/198373.jpg
- Decadence Now! Za hranicí krajnosti autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1984/198375.jpg
