Aniž bych chtěl zvětšovat čtenost svých stránek, přecejen si dovolím odkázat na minulé povídání Češtiny před kamerou. To dnešní na něj totiž navazuje. Budeme hledat viníka, který způsobil prekérní situaci českého pravopisu tím, že ponechal y. Řeč tak bude hlavně o pravopisu, protože y se týká jen pravopisu, ne výslovnosti. V mluveném jazyku se až na výjimky nářečí jihočeských a východomoravských, která tu a tam ještě drží i ve výslovnosti y, setkáváme jen s i. [ďeťi bili]. Nejde o věc novou, čeština drží tuhle zásadu už od 15. století. Je ale pravda, že Jan Hus dbající dvojí výslovnosti i - y káral Pražany za to, že jsou nepečliví a kašlou na to. Podle Husova zápisku se nejlépe y dobéřeme takto: koneček jazyka polož na spodní zuby a jazyk uprostřed do obloučku zvedni. Dnešní spisovná výslovnost je blízká původnímu i a rozdíl mezi dvojicemi di, ti, ni - dy, ty, ny není dnes rozdílem mezi i - y, ale mezi předchozími hláskami d/ď, t/ť, n/ň a následující i/y signalizuje jen jejich tvrdost nebo měkkost.
Původní staročeské souhlásky i/í - y/ý se do češtiny dostaly z praslovanštiny (např. ve slově ryba) nebo vznikly dalším hláskovým vývojem nebo přejímkami z cizích jazyků.
Vždy šlo o písmeno, s nímž byly problémy, a proto není divu, že se objevovaly snahy o jeho zrušení. Ve shodě přísudku s podmětem, kterou jsme mimochodem zdědili už z pračeštiny, tohle rozlišení už fungovalo. Na rozdíl od nás ale naši předci rozdíl mezi vyslovovaným i - y slyšeli a sami ho dodržovali, takže jim asi nedělal takový problém jako nám. Shoda přísudku s podmětem se řídila víceméně stejnými pravidly jako dneska, jen se víc uplatňovala tzv. shoda podle smyslu: v případě, že podmět byl v jednotném čísle, a přitom označoval větší množství jedinců, byl i přísudek v množném čísle; živočichové byli chápáni jako neživotní (byly chápaný jako neživotné). Rozlišování životného a neživotného rodu u jmen mužských se ustalovalo až v 16. století a archaizující tendence v době vznikání nové češtiny ve století 19. pak tento stav konzervoval, resp. restituoval pro novou češtinu jako účelný a jediný možný prostředek, jak rozlišit životnost a neživotnost ve shodě. Takže muži běželi, ženy běžely, muži a ženy běželi, ale i žena a pes běželi. Poslední příklad pobuřuje dnes hlavně některé feministky, které poukazují na to, že to i se tam píše kvůli tomu psovi.
Rozlišení i - y se ale netýká jen sloves a tedy shody podmětu a přísudku. (Všimněte si prosím, že je vhodnější užívat spojení shoda přísudku s podmětem nebo shoda podmětu a přísudku. To, co nás naučili ve škole: shoda podmětu s přísudkem, není správně, protože v češtině se shoduje přísudek s podmětem, nikoli podmět s přísudkem. Větu, kde by se podmět shodoval s přísudkem, v češtině vymyslíte jen stěží.)
Pravopisné změny, které bychom mohli označit jako radikální, nejsou v češtině ničím novým. Nutno je možná chápat, ale nutno dívat se na ně z vícero rovin. Tak například: pravopisná soustava je dědictvím, a i když je to vlastně jen vynucenou a dodržovanou sílou zvyku, představuje pojítko mezi tím, co bylo, a tím současným. Odstraněním y by valem zastaraly všechny texty, musely by se přepsat všechny nápisy, orientační tabule, oficiální texty, dokumenty, rodné listy. Víte, kolik by to stálo?! Odstraněním ypsilonu bychom museli odpovědět na otázku dvojic hadi - hady, oficiálně by totiž existovalo jen hadi - hadi. A co takové dvojice jako mít - mýt, Radkovi - Radkovy. Co třeba Šelmi se nažrali. Já ty naše zpěváci neznám. Nebo snad zpěváki?
Lidé na pravopis často žehrají, ale většina z nich tyhle radikální úpravy nevítá, spíš odsuzuje. Myslím, že nemají šanci na úspěch. Neprojdou! Pro úplnost jen chci snad ještě napsat, že jazyk a pravopis spolu vnitřně nesouvisejí. Jazyku je opravdu jedno, jestli budeme psát mička na nádobý. Pravopis je konvence, domluva, která se mění a měnit bude. Jazyk je systém systémů, sám o sobě a sám pro sebe. To trýznění na základní škole, jak správně velkými písmeny napsat Lékárnu U Tří tlustých růžových prasátek na Starém Městě pražském … možná jste si tím prošli taky. Někdy jsou ta naše pravidla víc závazná, jako třeba při psaní s-z nebo právě i-y, jindy míň. Ona jsou (míněno ta Pravidla) navíc i traktována jako soubor doporučení, návodů na to, jak psát, a případně si i ověřit správnost volby, nemůžou vám ale nakázat, jak máte psát. Ani zaručit, že budete psát správně. Koneckonců ono je celkem jedno, jestli napíšete Úřad Městské části Prahy 6 nebo Úřad městské části Prahy 6. Existuje firma České Radiokomunikace. Ve zpravodajství píšeme např. Milan Fridrich, ředitel Zpravodajství ČT, i když oporu byste pro ta velká písmena v těch stávajících pravidlech hledali jen obtížně. Jde o firemní úzus, zvyk. A i ten je samozřejmě možný. Dnes se přece běžně setkáváme s tím, že grafické upoutávky na pořady jsou psány s malými písmeny, a to i u názvů filmů. Prostě to tak je.
Lidovým novinám, které tuhle debatu před nedávnem iniciovaly, se ale povedl jiný a určitě nechtěný kousek. V tomtéž čísle, kde se probírá odstranění ypsilonu, mají v článku o tom, jak komunisti protestují proti výuce současného dějepisu a výkladu dějin, větu obsahující sloveso, mílí se. Stane se, jakkoli by se to stát nemělo. Prosím, nekamenujte nás, když nám i taková chyba unikne. V ČT se nám před lety stalo, že jsme z Chlumce nad Cidlinou udělali Chlumec nad Cydlinou. Vždy to každého z nás mrzí, a udělat s tím už nic nemůžeme. Jen dostaneme třeba pokutu. Zaslouženou. Není to záměr ani neznalost. Ale nepozornost. Nesoustředěnost. Což nás samozřejmě neomlouvá.
V Pravidlech českého pravopisu se píše, že Po písmenech f, c se v základech domácích slov y/ý nepíše. První úkol pro vás: uveďte mi prosím tedy nějaká vyjmenovaná slova po f. A ten druhý: vymyslete nejdelší dvě česká slova, která by obsahovala: a) co nejvíc měkkých i/í; b) co nejvíc y/ý. A jak vysvětlíte doma sečtělému synkovi, proč se netopýr píše takhle, zatímco vampír tak?
