V několika následujících týdnech budou naše Češtiny před kamerou trochu jiné. Budou jednak na pokračování, jednak pak trochu vědečtější. Chtěl bych, aby ti, kteří je budou číst, mi pak napsali, co si o tom, co píšu, myslí. Pro své reakce prosím používejte můj televizní e-mail (petr.vybiral@ceskatelevize.cz), nikoli tedy diskuzi za článkem na webu. Děkuju vám.
Ve svém příspěvku se zabývám obecnou češtinou jako vlivného prostředku komunikace a snažím se postihnout obtížnosti při vymezení jejího místa v popisu standardního vyjadřování. Protože dějiny spisovné češtiny jsou i dějinami češtiny obecné, uvažuju ve svém příspěvku i o koncepci pražské školy. Hned v úvodu ale považuju za nutné zdůraznit, že spíš pozoruju prolínání a tendenci k oboustrannému sbližování češtiny spisovné a obecné, která se v poslední době stává zejména v Čechách alternativním způsobem vyjadřování i v těch komunikačních situacích, kde bychom ji dřív jen stěží očekávali, a my si tak zvykáme na sousedství tvarů spisovných i nespisovných.
Můj příspěvek vychází z postulátu, na němž se lingvisté shodují, že spisovná čeština by se měla uplatňovat v širších společenských situacích, nejen v oficiálních. Zabývám-li se touto problematikou, zákonitě tím narážím na problém vymezení vyjadřování spisovného, nespisovného a standardního, tedy vyjadřování chápaného šířeji než rigorózně vymezené vyjadřování spisovné. Netvrdím, že jde o originální snahu nebo první pokus. Jsem ale přesvědčen, že jde v tuto chvíli o krok potřebný a nutný, protože v dnešní situaci se Češi ve škole nedovědí, jak vlastně mluví; jsou vychováváni v tom, že by měli mluvit spisovně, a k spisovnému jazyku se dostávají do značné míry přes pravopis. Tomu jsou pak intuitivně povinováni celý život věnovat nejvíc pozornosti. Habituace (uvykání) na spisovný psaný jazyk je příčinou toho, že tak, jak píšou, by chtěli i mluvit, a ono to dost dobře nejde. Docházejí k přesvědčení, že mluví špatně, že mluvit neumějí. Konkrétními výsledky této mluvní jazykové skepse jsou v lepším případě nářky nad úpadkem jazyka, v horším pak volání po reglementaci spisovnosti jako řešení této české mluvní „krize“. Jako jazykový redaktor České televize jsem si všiml, že častí notoričtí kritici televizního vyjadřování se rekrutují zejména z Moravy. (Na tomto místě chci velmi zdůraznit, že nebojuju proti moravským dialektům ani se nezabývám letitým sporem, co z obecné češtiny na Moravu proniklo nebo ne. Pestrost moravského vyjadřování, která v Čechách ustoupila obecné češtině, je moravským a slezským specifikem, které by mělo být soustavně zkoumáno a konfrontováno s reálnou mluvní situací v Čechách.)
Tito stěžovatelé jsou přesvědčeni např. o tom, že - doslovně cituju divačku z Frenštátu pod Radhoštěm - ta teploušská pražština je pro ni nesnesitelná a urážející, protože mluvíme jak prasata a nemáme úctu k jazyku jako oni, protože asi před čtrnáctima dňama slyšela, jak ten vyžranej Klepetko řekl, že ke třem rukojmím místo ke třema rukojmí (sic!), Augustová že mluvila o popáleninách na rukách místo rukou. Moji „chabou“ a pro ni nepřijatelnou odpověď buď nepochopila, nebo pochopit nechtěla a rozhovor ukončila tím, že jsme všichni „ubohý pražský nacionalisté, kteří začínají předpověď počasí západními Čechy a na Beskydy se jim nedostává času.“ Omlouvám se za tuto digresi, ale vysvětlím, proč jsem se k ní uchýlil.
Jsem totiž přesvědčen, že snahy o povědomí o standardním vyjadřování musí být spojeny s vytvořením vhodných podmínek vycházejících z reálného poznání jazyka (tyto podmínky by měly všem těmto snahám předcházet); zejména je nutné odstranit dosud vžitou představu o tom, že na Moravě se mluví líp, zatímco Čechy mají obecnou češtinu, která, místo aby byla nahlížena jako přirozený a potřebný zdroj obohacování spisovné normy, je líčena spíš jako čeština pokažená. Lidé musejí vědět, že mluvit umějí, jen se toho nesmějí tolik bát; že vůbec nejde o to, kde nebo kdo mluví líp, čistěji, spisovněji, krásněji atp., ale o to, že každý mluvil, mluví a bude mluvit nějak: Moravané jinak než Češi z Čech a vice versa. V jazyce, který vznikl primárně jako prostředek komunikace, přece vůbec nejde o neustálé obviňování a hledání chyb. Lidé by se měli dovídat, že skutečných chyb v jazyce je málo (vždyť jde vlastně jen o tvary hyperkorektní a agramatické, nebereme-li zde v potaz stále častější chyby výslovnostní) a že největší chybou by bylo, kdyby jazyk přestával fungovat jako nejúčinnější prostředek komunikace.
Druhý krok vidím v ochotě školy přestat děti vychovávat k jazyku pravopisem, v odstranění toho, že termín český jazyk je pro českého školáka s pravopisem téměř synonymní. Výsledkem této české tradiční (bohužel už několik desetiletí přetrvávající) a pomýlené koncepce jsou ohlasy (dopisy) lidí, začínající např. slovy: Úroveň krásného českého jazyka trpí, snad nejvíc tím, že lidé v pravopisu nedokáží správně rozlišit i - y ve vyjmenovaných slovech. (Paradoxně ale celý dopis končí doporučením, že autor každé tabulky nebo grafu, který ČT vysílá, by měl být povinnen (sic) nechat si jej zkontrolovati.)
(Pokračování příště)
