Rozechvělé papežovy omluvy za několik vět, jimiž se "dotkl“ islámu, mudrlantské kritiky tohoto vystoupení a nejrůznější ponižující tanečky mezi muslimskými vejci, neboť ta vajíčka by mohla být bombami, to vše začíná být ponižující. Zvlášť, když v této souvislosti jsou rabovány svatostánky i jiných církví než katolických (ovšem v mysli islámistického šílícího fanatika je křesťan jako křesťan a nakonec i jako Žid), je zavražděna jeptiška, která zasvětila život pomoci muslimskému světu… A my hledáme zase více chybu ve Svatém Otci a on sám v sobě, než abychom prostě řekli, že jsme ve střetu s nebezpečnými vražednými přepjatci. Zdá se, že virus multikulturalismu nás zachvátil natolik, že si toleranci pleteme čím dál tím víc s ponížeností.
Vždyť si připomeňme, co všechno odporného řekli oni o nás? Považují-li křížová tažení za odpuzující – a beze sporu v mnohém byla – proč nemůžeme my nazvat hnusným jejich současné pojetí džihádu? Že je v moudrých muslimských knihách tato "svatá válka” definována zcela jinak, než jako bomby pod burnusem, nic neznamená. Nyní nositelé džihádu vykonávají a obhajují jeho krvavou formu, plnou vraždění nevinných anonymních cílů. Je možné věřit, že existují mírumilovní muslimové. Ty ale není příliš slyšet a vidět. A navíc – pokud ano - i z jejich řad často vyslechneme větu, že terorismus a násilí jsou sice špatné, ale že se mu vlastně nemůžeme divit, vždyť jeho kořeny jsou v naších ošklivých duších, v našich hanebných činech, v naší prokleté minulosti, oni nic, oni beránci, oni nejvýš tak zbloudilí; zoufalci, kteří neumějí najít cestu z bědnosti, do níž je uvrhl kdo? No přece my.
Svět je, zdá se, na rozcestí. A ta pěšina, na niž jsme byli my, lidé západní kultury, nahnáni, a tuto vnucenou orientaci bez hlesu přijali, je cestou do pekel. Do našeho mučivého pekla. Budeme-li neustále těmi moudřejšími, kteří ustoupí, brzo nás budou čerti vařit v kotli naší vlastní poddajnosti a oni – zabijáci ve jménu Alláha - se budou pyšně laskat s huriskami v ráji. Jestli jsme si dosud nevšimli, naše civilizace dostává neustále potupně po ústech, je urážena a hanobena a přitom sama zoufale, hnidopišsky a trapně hledá, jakého hříchu se vůči islámskému světu dopustila a za každý takový pseudoprohřešek se potom pokorně omlouvá a sebebičuje přes shrbená záda. Nejspíš, kdyby nám bojovní imámové vzkázali: „Kopněte se do varlat!”, odpovíme nejprve v předklonu, a potom na kolenou, hlavou směrem k Mekce: “Promiňte, my to zatím neumíme, nicméně pilným a usilovným cvičením pokusíme se to napravit!” Jako bychom se už chystali současně poníženě a slavnostně vzkřiknout: "Alláh je Alláh!” Devótní před tím jménem stáváme se proroky své vlastní neblahé budoucnosti.
