Světovou atraktivitu mezinárodního filmového festivalu v Cannes tvoří především slavná jména v hlavní soutěži. Přehlídka má své prověřené režisérské oblíbence, jenže naplnění soutěže slavnými tvůrci, kteří právě dokončili film, může být zrádná cesta. Festival si tak letos nastražil past sám na sebe. A navíc se zbavil objevitelské role v hlavní soutěži, protože debut se tam tentokrát neobjevil žádný.
Mnoho soutěžních filmů se ponořilo do svého vlastního světa, který nijak nereaguje na svět zde a nyní. Týkaly se různých podobenství, případně rodinných a mezilidských vztahů spíš než toho, jak se svět kolem nás mění.
Některé ze snímků se vezly na vlně manýrismu, ponejvíc od režisérů západní evropské kultury. Ne náhodou nejvíce diskuzí z canneské soutěže vzbudily filmy ruské nebo post-sovětské.
Něžná ruská Neláska
Běloruský rodák Sergej Loznica natočil alegorii Ruska pod názvem Něžná (Krotkaja). Titul odkazuje na Dostojevského novelu, krom názvu s ní nemá mnoho společného, ale jde o ducha ruské společnosti.
Žena chce navštívit ve vězení svého zřejmě neprávem odsouzeného muže, ale nemůže se k němu vůbec dostat a nikdo jí neřekne proč. Ze závěrečného dlouhého alegorického výjevu, kdy všechny postavy mluví úplně něco jiného, než konají, je evidentní kritika Ruska jako země, jejíž slova se rozcházejí s činy.
Podobně Neláska (Neljubov) Andreje Zvjaginceva útočí na životy současných Rusů a stala se oblíbencem canneských novinářů. Na rozdíl od Loznicova snímku vlažně přijali v Cannes únik do metafory v maďarském soutěžním filmu Kornéla Mundruczóa Jupiterův měsíc (Jupiter's Moon), jehož hlavním tématem jsou uprchlíci.
Velká jména festivalu jako Michael Haneke nebo Yórgos Lánthimos jsou typickými příklady sklouznutí k manýrismu. Hanekeho doposud možná nejslabší film Happy End vypráví o komplikovaných vztazích ve středostavovské rodině, Lánthimosova Smrt posvátného jelena (The Killing of a Sacred Deer) je tragédie v řeckém stylu, kde není problémem stylizace hereckých promluv, ale to, že příběh je neuvěřitelný a dutý.
Některé diváky možná uspokojí divoké krvavé příběhy, které se odehrávají v USA, i když ne vždy jsou natočené v americké produkci, jako Dobré časy (Good Time) nebo Vlastně jsi tu nikdy nebyl (You Were Never Really Here).
Zpátky do reality
Závěr festivalu přinesl trochu odlišné příběhy, které jako by se snažily festivalové soutěžní naladění mimo realitu vrátit zpátky na zem. Německý film Z ničeho (Aus Dem Nichts) s Diane Krugerovou v roli ženy, která při bombovém útoku neonacistů přijde o manžela a dítě a vezme spravedlnost do vlastních rukou, je sice silně aktuální, jenže trochu připomíná televizní detektivku, kde všechno musí být pro diváka jasné a vyřešené.
Švédské Náměstí (Square) zase až příliš laskavě volá po dialogu a působí jako návod k použití života ve společnosti, kde je příliš mnoho jiných kultur, ale společnost multikulturní není.
Francouzskou kinematografii nejlépe ze soutěžních filmů obhajuje novinka Françoise Ozona Dvojitý milenec (L'Amant Double) o labilní mladé ženě, která se zamiluje do bratrů dvojčat, kdy jeden je laskavý a druhý krutý. Ale nebyla by to francouzská vyšinutá láska, abychom si nekladli otázku, jak přesně to mezi postavami skutečně je.
Ostatní francouzské příspěvky v soutěži vyzdvihují hlavně sami Francouzi, ať už se jedná o rekonstrukci života slavného režiséra Jeana-Luca Godarda, nebo rekonstrukce aktivistických bojů proti AIDS z osmdesátých let.
Dobrou vstupenkou letos není jméno společnosti Netflix, která stojí mimo jiné za soutěžním korejským snímkem Okja (Okja). Předseda poroty Pedro Almodóvar prohlásil, že nemá zájem podporovat filmy, které diváci neuvidí v kině, i když se jedná jen o francouzské prostředí.
Většina zejména mimoevropských filmařů se však o vstupu Netflixu do filmové produkce vyjádřila pozitivně. Film s ekologickými aktivisty, firemní politikou a mediálním světem je odvážný a Okja může se svým animovaným šestitunovým prasátkem v soutěži navzdory netflixovému negativismu prorazit i propadnout zároveň.
