Milena Valušková během života prošla snad všemi oblastmi fotografie. Nejraději ale zachycuje krajiny a zátiší, fotí totiž ráda v tichu. Její tvorbou od začátku sedmdesátých let do současnosti provází výstava v olomouckém Muzeu umění.
„Pro mě je to výstava retrospektivní. Dala mi příležitost vrátit se do doby, kdy jsem se jako mladá fotografka rozhodovala pro volnou tvorbu,“ říká Romana Valušková. Věnovala se nejprve ateliérové fotografii, především portrétům dětí, fotila i na katedře soudního lékařství oběti násilných činů. Jejím hlavním zájmem se ale stalo poeticko-melancholické zachycení přírody.
Jejím prvním velkým tématem byl strom jako symbol lidského těla i života. V krajině fotila i různé struktury země. Složitou cestou montáží je pak dávala ve fotokomoře dohromady. „Dá to hodně práce, ale když chtěl člověk vyjádřit hodně vrstev, tak to tehdy ani jinak nešlo,“ už by se prý dnes do tak složité práce nepouštěla. Krásu hledala i v městských periferiích a parcích. Většinou vycházela z domu, až když padla mlha. „Protože mlha zakryje realitu a vidíte dál. Je v ní skryto jakési tajemství,“ vysvětluje.
„Inspiraci pro své fotografie nacházela v dílech takových velikánů, jako byl Josef Sudek nebo Jaromír Funke, ale samozřejmě je její práce v přírodním prostoru originální. Sama se už léta věnuje duchovním naukám, józe a má skutečně velkou empatii,“ říká o tvorbě fotografky kurátorka Štěpánka Bieleszová.
S pocitem, že okolí otravuje, neměla Milena Valušková na dokumentární fotografii nikdy povahu. Výjimkou je série z osmdesátých let, kdy měla pro památkový ústav zdokumentovat architekturu bývalé dělnické kolonie, ve které se doslova zastavil čas.
Fotografický svět se Mileně Valuškové otevřel přitom náhodou. Na školu oděvního návrhářství se nedostala, zkusila tedy studium fotografie. Z nouze se ale stala cnost – láska, které je věrná už déle než čtyřicet let. S návštěvníky Muzea umění se o ni podělí do 29. října.
