Z nějaké nevysvětlitelné tradice bývají víly líčeny jako spanilé, éterické bytosti, které k nám sklouznou po duze a potom se v bílém světle měsíce míhají nočním lesem, protančí pasekou mezí stébly trávy a splynou z první slzou ranní rosy. Zpravidla toho na sobě moc nemají, ale nepřijde jim to, protože jsou stejně malinko průsvitné, jako by byly z mlhy. Podle místa výskytu známe víly horské, které se kamarádí s permoníky, lesní žínky, které umí léčit, schovávají se ve stromech, a když je to přestane bavit, promění se třeba v labuť, či víly vodní alias rusalky nebo mořské panny. V komínech se pak ráda prohání vzdušná víla Meluzína, z duší zemřelých dívek se rodí bludičky a sudičky jsou známé tím, že nejsou sólistky, ale poflakují se zásadně ve třech. A někdy jsou to i bytosti pochybné pověsti jako jezinky, které nás rády svádějí ze správné cesty, kleptomanky divoženky, jež kradou malé děti, a o tom, čím prosluly polednice a klekánice, se netřeba šířit. Většinou ale mají víly spadeno hlavně na mladé kluky, které není nutné dlouho ukecávat, neboť se nechají ochotně zatáhnout do jejich reje a pak jsou utancováni k smrti (což je nakonec lepší, nežli skončit na eldéence). Ale kromě těhle všech je tu ještě víla Fiona, trochu bláznivá a trochu směšná - jako ostatně bývá i náš život, do kterého opět vstoupila, protože někde v něm na ni znovu čeká její Dom.
Víla z bistra U Prchavé lásky
Poprvé se na filmovém plátně setkali v roce 2005, kdy společně i každý zvlášť putovali za Ledovcem, o tři roky později si zatančili v Rumbě a tentokrát budeme v jejich retro příběhu svědky toho, jak se kdysi vlastně našli. To bylo tak…
Toho dne ve francouzském přístavním městě Le Havre lilo jak z konve. Provazy deště bičovaly přístavní navigaci, po které promočený Dom, noční recepční z malého hotelu nedaleko přístavu, šlapal na kole do práce. Nevypadalo to na žádný zvláštní den, ale, jak známo, výjimečné věci žádné zvláštní dny ani nevyžadují, neboť nezřídka začínají úplně obyčejně. Třeba tím, že si Dom v práci uplácá sendvič s kečupem, již poněkolikáté usedá k televizi a v tom někdo znovu zazvoní…
„Jmenuji se Fiona a jsem víla,“ řekla vlídně, nabídla mu splnění tří přání a dojedla jeho sendvič (což víly z klasických pohádek většinou nedělají). Jenomže tohle není klasická pohádka a Fiona je spíše nežli standardní víla upřímné děvče ze zvláštního pohádkového světa, jenž je bizarně propojený s naší realitou, a proto se do ní také Dom vzápětí zamiloval (upřímně řečeno žádné další, zvlášť viditelné fyzické důvody pro to vlastně ani neměl). Vydělal na tom skútr s plnou nádrží a jako bonus pocit, že s tímhle vyzáblým, dobrosrdečným stvořením s mírným pohledem a schopností být ve vteřině v jináči (olala!) by jeho život mohl být lepší a naplněnější. Třeba koupáním naostro za přístavním dokem, únikem z nemocnice v jednom kabátu, vyzváním k tanci na střeše i na mořském dně, mejdanem s nejhorším ženským ragbyovým týmem či šťastným skokem za malým Jimmym ze skalního útesu.
Přihodíte-li si k tomu, že tahle bytost odjinud mu zachránila život (ohrožený spolknutou zátkou od láhve s kečupem) a na svoji vílí váhu dokáže slušně našlapat záda, divte se, že za ní Dom neváhá skočit třeba i do škeble, aby už dál nemusel sám šlapat každý den na noční. O lásce toho moc nenamluví, vlastně o ní nemluví vůbec (oni toho vlastně vůbec moc neřeknou), ale my přesto víme, že tihle dva se už našli a patří k sobě, tak jako dva plátky sendvičového chleba, spojeného kečupem. Potkali se a našli se – a to je vlastně celý jejich příběh, prostý, jednoduchý a přirozený jako pohyb, jímž si Fiona stáhne podprdu a spoďáry, a po kamenech odskáče do moře a Dom (kterého by tohle předtím v životě nikdy nenapadlo) to samé udělá (až na tu podprdu) po ní.
- Víla / Dominique Abel autor: Laurent Thurin-Nal, zdroj: Film Europe
- Víla / Fiona Gordonová, Dominique Abel autor: Laurent Thurin-Nal, zdroj: Film Europe
Víla totiž není primárně napěchována dějem o tom, co všechno tihle dva prožili, ale sdíleným pocitem, jak to prožívali a jak je to (navzdory tomu, že přitom prošli blázincem i vězením) učinilo lepšími. Je to crazy komedie, pohádková groteska nebo poetická burleska (vyberte si), kde je normální poklábosit na střeše s létajícím chlapíkem, hodit psa do kanálu a v bistru L'amour flou najít (navzdory jeho názvu) takovou, co vydrží celý život. Nebo alespoň devadesát tři minut barvité stopáže tohoto minimalistického (anti)příběhu, s opulentní nabídkou neortodoxních a hravých nápadů, čistých a naivních jako dětská fantazie. Připusťme, že tato koláž, balancují mezi odkazem němé grotesky, poselstvím Jaquese Tatiho, světem ošoupaných hrdinů Akiho Kaurismäkiho a nespoutanou poetikou ranného Jeana-Pierra Jeuneta, nemusí stejně intenzivně oslovit každého, ale rozhodně se nedá přehlédnout. Tenhle mix zní sice šíleně, ale ještě daleko šílenější je, že funguje.
Víla, pod níž je podepsána tradiční trojka režisérů, scenáristů, herců, tanečníků a majitelů malé divadelní společnosti (s příznačným názvem Courage mon amour), je chválou radostného bláznovství, bizarního humoru, absurdního gagu a čiré klauniády. To je svět, ve kterém se Domique Abel, Fiona Gordonová a Bruno Romy cítí jako ryby ve vodě (nebo alespoň v akváriu). Tvar, který z jejich hravé filmařiny vzniká, je v zásadě nezařaditelný, ale k čemu by také bylo škatulkovat tuhle svobodnou, žádnými pravidly nespoutanou kreativitu, která Le Havre mění v manéž, mezi jejíž vrcholná artistická čísla patří to, kdy Fiona s Domem pronásledují na skútru auto, řízené (téměř) slepým majitelem bistra, aby zachránili batole, které nedopatřením odložili na jeho kufr, anebo zdrhají před pronásledovateli ve stylu keystonských policajtů.
Dominique Abel a Fiona Gordonová k sobě pohybově dokonale ladí (u leckoho mohou evokovat vzpomínku na populární Kaurismäkiho tandem Outinenová - Pellonppää) a to je hodně důležité, protože jejich herectví je daleko více pohybové nežli niterné. Navzdory jejich srozumitelnému projevu je ale zřejmé, že tahle Víla sem nepřitančila pro všechny a o něco víc si jí užijí ti, kteří se nebudou bát jít jí naproti a přiznat, že vlastně ujížději na malebném bizaru, který tu není pojímán jako úchylka, ale jako životní styl těch, kteří ho chápou jako normu.
Víly neexistují, píše Fiona za trest, a tohle je první věc, kterou jí tak docela nevěříte. Bez nich by totiž byl náš život chudší, naše sny méně magické a my bychom ztratili naději, že někdy nějakou potkáme a fantasmagorii povýšíme na reálný rozměr naší existence. Je dobře, že jsou a bývají k vidění na takových místech, jako je bistro U Prchavé lásky (L'amour flou), jež je tím pravým podnikem pro setkání s vílou, kterou z vinylové desky doprovází šanson Juliette Grecco, jenž jako by byl složen pro tento film dávno před tím, než byl natočen. Vzpomínáte? „C'est l'amour flou, c'est une illusion optique, si je m'en fous…“
Víla je hravý filmový experiment s originálním vizuálem a mixem paralelních světů, který nepotřebuje děj, protože má místo něj duši. Pakliže nejste maximalisté, kteří vyžadují obojí, může vám s ní být (skoro) tak dobře jako Domovi.
LA FÉE. Francie/Belgie 2011, 93 min, české titulky, od 12 let, 2D. Scénář a režie: Dominique Abel, Fiona Gordonová, Bruno Romy. Kamera: Cyril Calmant. Hrají: Dominique Abel (Dom), Fiona Gordonová (Fiona/víla), Philippe Marty (Angličan), Bruno Romy (patron bistra U Prchavé lásky). V kinech od 5. dubna 2012.