Těžký život v těžké krizi. Lidé sem přicházejí a odcházejí, všechno je tu zároveň spoutané i v pohybu. Kdo něco dělá, maluje obrázky nebo píše básničky, je exot a buzík, který si koleduje o deku tak dlouho, až ji dostane. Člověk to tu nemá zrovna lehké, protože je tady dvojnásobně vězněný – ve svém těle a za mřížemi. A pohled z okna je tu často k nezaplacení, neboť jsou díry, kde se díváš jen do zdi. Ale i zeď má něco do sebe, když před ní stojíš, močíš na flastr, co ti přišili, prokurátora, co ti to sečetl a bonzáka, co tě do toho namočil, a díváš se na zaschlé plivance, kterými je pokaněná. A pak sepne fantazie, kterou ti benga nedokážou vzít, a kontury flusanců se najednou promění v koně běžící tryskem někde pod hvězdami. A pak si sedneš a namaluješ to nejupřímnější a nejpřesvědčivější, co je v tobě, aniž si o tom do té chvíle věděl…
Vězení umění aneb esoterická síla kosmu v teplácích
Vězení je místo, kde nesmíš dát najevo slabost a brečet nad svým podělaným životem můžeš jen tiše a pokradmu večer do bulíku. Někdo tu sem tam někoho zruší a pak jde bručet do díry pro jednoho, někdo dělá kliky, někdo duchovní cvičení, jiný si nechá udělat další kérku a další třeba namaluje obrázek jako ti, o nichž je tenhle celovečerní dokument. Pro někoho je tohle umění a pro někoho pokleslá estetika kýče, ale v každém případě je to hmatatelný důkaz toho, že jsou!
A také, že nějaká ta svoboda jim, navzdory mřížím, přece jen zůstala. Jenom je nutné vybrat si motiv, který potřebuje oživit (tak jako Pavlínka, která se utopila v bazénu). Je to něco jako surrealistický sen o prvním a posledním člověku, podle kterého pak vznikne živý obraz, který se bude hýbat, protože snem každého výtvarníka je zachytit pohyb. Ostatně takhle nějak vznikla (jak nám půvabně sděluje jeden z poučených muklů) kinematografie, inspirovaná malbami zvířat na stěně jeskyně. Jenomže když se pračlověk zhulil pravěkou trávou, začala mu utíkat a on vyděšeně volal:„Mámo, zvířata nám utíkají z jeskyně!“ „Co jsi to zase sežral?“, zabručela tehdy věcně jeho družka, „vždyť jsou jen namalovaný!“ A kinematografie byla (už skoro) na světě.
Až takhle to mohlo být jednoduché, podobně jako starší projekt „Věznice: Místo pro umění“, který inspiroval tenhle film a jehož smyslem bylo umožnit setkání odsouzených a výtvarných umělců, kteří je přivedli k jejich svébytné tvorbě. Dokumentární a unikátní potenciál tohoto námětu nepřehlédl absolvent FAMU a Univerzity Karlovy Radovan Síbrt, který od původního záměru natočit sérii miniportrétů, postoupil k tvaru celovečerního dokumentu, který je spíše volnou mozaikou nežli kompaktní story, postaveném na volném prolínání příběhu pěti vybraných dvojic, které tuto spolupráci střídavě, věcně (a nezřídka i vtipně a osobitě) glosují a komentují. Fakt, že tak činí v produkci Hypermarket filmu, za nímž stojí svérázní provokatéři Vít Klusák a Filip Remunda, implikuje pocit, že tady půjde přece jen o víc, nežli jen povrchní zaznamenání unikátních setkání v nezvyklém prostředí.
Síbrtova autentická, dokumentární esej Vězení umění tak má (může mít?) dvě základní, paralelní roviny. Ta první, zřejmá a viditelná, autenticky a svérázně medituje na téma nepotlačitelné a neodejmutelné svobody umělecké tvorby, jež dokáže přežívat i v atmosféře obecně etablované nesvobody vězeňského prostředí, kde může mít i nové, upřímné a překvapivě čiré kontexty. V rovině divadelního, interpretačního formátu o nich ostatně nedávno výmluvně vyprávěli třeba bratři Tavianiové ve snímku Caesar musí zemřít. Na druhou, spíše skrytou, ale v žádném případě nikoli nepodstatnou polohu Síbrtova opusu pak upozorňuje diváka (který pozorně naslouchá) replika jedné z postav, která v souvislosti s tímto projektem a jeho medializací, hovoří o supí morálce a pomíjivé hodnotě korunky české Miss, čímž naznačuje, jak snadné, laciné a povrchní je svézt se na nezpochybnitelné vlně povrchního zájmu a vstřícnosti, které toto téma vyvolává. Možná právě proto tvůrce nejde dál v líčení konkrétních příběhů svých protagonistů (o nichž toho příliš, vlastně téměř nic, nevíme) a možná je to i důvod, proč tito záměrně nehovoří tolik společně (byť by měli tvořit tandem), ale většinou každý zvlášť, jakoby o sobě sice věděli, ale nijak zvlášť jim na sobě nezáleželo. A možná právě proto jeden z těch svobodných a zdánlivě tolik souznících a soucítících, který měl chvíli pocit, že by mohl svému protějšku pomoci s bydlením, až vyleze z báně, nakonec úhybně konstatuje, že všechno má své hranice: „To by bylo přece divný, kdybych si ho nastěhoval na zahrádku. Já si ho přece nemůžu nastěhovat do chaty. Tam bydlím já. A dva se tam prostě nevejdeme!“ A v souvislosti s tímto záměrem by pak korelovalo i lehce šílené vystoupení umělkyně „bubačky“, která tu vlastně již otevřeně nastoluje metaforu stylizovaného, pouličního tyátru.
Tenhle subtilní záměr (pakliže byl takto skutečně zamýšlen) se ovšem může snadno obrátit proti dílu, které se pak pro mnohé může jevit jako ne zcela dotažené, prokreslené a zvládnuté.
Rád bych věřil, že tento jemný, ale netriviální, kritický kontext byl součástí promyšleného tvůrčího konceptu, který chce sdělit přece jen více, nežli jen to, že deprese je obdobím temna v lidském životě, a proto je dobré při malování vydatně používat růžovou. Chtěl bych věřit, že je to srdcovka, která se nepodbízí a neprodává se slevou – a nabízí tomuto zajímavému spektáklu výmluvný podtitulek „Not For Sale“!
VĚZENÍ UMĚNÍ - ČR 2012, 97 min., přístupný, 2D/DVD/Blu-ray. Scénář a režie: Radovan Síbrt. Kamera: György László. Hudba: Ivan Acher. V kinech od 30. května 2013