„Všestranně talentovaný Bedřich Feuerstein“ stojí na cedulce na jedné z tokijských budov. Připomíná působení českého architekta, na něhož se v jeho domovině tak trochu zapomnělo. Napravit tuto křivdu se pokouší výstava v Národním technickém muzeu (NTM). Feuersteinovu všestrannost představuje připomínkou jeho prací nejen v architektuře, ale také na divadle, ve výtvarném umění a filmu. Feuerstein byl mimo jiné za první republiky průkopníkem scénografie.
Talent architekta Feuersteina rozpoznali v Japonsku, zklamání z domova ho dovedlo k sebevraždě
„V meziválečné éře bylo v Československu mnoho architektů, kterým se věnovala daleko větší pozornost. Bylo to i tím, že měli daleko více staveb v Československu i Evropě, kdežto Bedřich Feuerstein působil až v Tokiu. A myslím si, že je to dáno i tím, že v době železné opony se nedalo do Japonska cestovat, a tudíž nám zůstal tak trochu utajený,“ vysvětluje ředitel NTM Karel Ksandr, proč jméno Bedřicha Feuersteina přinejmenším pro širší veřejnost zapadlo.
Architekturu studoval Feuerstein soukromě u slovinského architekta a urbanisty Josipa Plečnika, který výrazně přispěl k úpravám Pražského hradu. Stal se rovněž posluchačem Vysoké školy technické a studoval také na Akademii výtvarných umění.
Okouzlení Petrohradem, zklamání ze Sovětského svazu
V roce 1913 ho ovlivnila cesta do Moskvy a Petrohradu. Okouzlil ho empír, jediný styl, tvrdil, který dokázal sloučit monumentalitu s ušlechtilostí. Později se do Ruska ještě vrátil – to už bylo součástí Sovětského svazu.
Revoluční cestou byl okouzlen méně, své dojmy zaznamenal: Všichni jsou špatně oblečeni. Je málo světel. Poněkud jakoby smutno. Revoluce není žádný špás. Viděli jsme hotové stavby, které ale nikdy hotovy nebyly – a už nebudou. Leč zřejmě na tom nikomu nezáleží. Nikoho to netrápí. Architektura je jen epizoda ve velkém díle sociálním. V SSSR je dnešek škrtnut na úkor zítřka.
Krematorium jako oříšek
Feuersteinovy práce dokládají na výstavě technické dokumentace i modely. Řídké realizace zastupuje puristické krematorium v Nymburku (spoluautorem je Bohumil Sláma) z roku 1921. Feuerstein se účastnil o dva roky dříve i soutěže na pardubické krematorium, to ale nakonec stavěl Pavel Janák.
Četnost návrhů vztahujících se k poslednímu rozloučení má prozaické vysvětlení: v roce 1919 zákon povolil pohřbívání žehem. „Krematoria v raných dvacátých letech byla pro architekty oříškem, protože museli vymyslet nový typ budovy, který se nemohl vztahovat k žádným křesťanským odkazům. Kremace byla stále důvodem sváru mezi jejími zastánci a katolickou církví,“ vysvětluje autorka výstavy Helena Čapková.
Nymburské krematorium
Před smradem z Mánesa odjel do Paříže
Feuerstein je podepsán i pod monumentální budovou Vojenského zeměpisného ústavu v Praze-Bubenči. Realizována ale už byla bez jeho přítomnosti, dohled svěřil kolegovi Josefu Havlíčkovi. Z Paříže si mu stěžoval: Praha mě táhne, neboť bych rád něco sám dělal, ale vím, co mě tam čeká. Otrava, blbá pekla, klepy, knedle a tak dále a tak dále. Upocenost je česká národní vlastnost a smrad z Mánesa je cítit až v Paříži.
Nadšen nebyl třeba z toho, že armáda si vynutila pro nároží budovy nové sochy od Břetislava Bendy. Původní kamenné dívky od Otakara Švece se zadavatelům zdály málo kypré.
Ve Francii se dostal do studia „virtuosa železobetonu“ Augusta Perreta, jehož vliv se promítl i do Feuersteinova návrhu neoklasicistního „zeměpisáku“, jak sám stavbě v dopise přezdíval. Perret byl sice pojem, jenže mladý architekt u něj neměl stálý plat a jeho podíl na projektech zůstával anonymní, přijal tedy nabídku architekta Antonína Rymonda a odjel za ním v druhé polovině dvacátých let do Tokia. Práce v ateliéru zakladatele moderní japonské architektury slibovala lepší vyhlídky.
Tokijské stopy
Stopy Bedřicha Feuersteina se v Tokiu dají najít třeba v komplexu nemocnice sv. Lukáše, pro niž určoval půdorys a zřejmě navrhl i dominantní věž. Podílel se také na podobě velvyslanectví Sovětského svazu. Podle jeho návrhu se rovněž postavily v Jokohamě nájemní domy pro zaměstnance firmy Rising Sun Company. Stát ale zůstal jediný – okrově zářící stavba s geometricky členěnou puristickou fasádou.
„Japonský dnešek není servilní maskou, kterou si Japonsko nasadilo, aby opičilo západní superioritu. Japonský dnešek tkví hluboko v podsadě Japonska a je pokračováním jeho historie. Přes všechny vlivy a zmatky si Japonsko stále zachovává svou rafinovanou prostotu. Kult svých domácích bohů. Kult sebe sama,“ představoval Feuerstein zemi vycházejícího slunce v roce 1931 na přednášce pro spolek Mánes.
K návratu ho přiměly spory s Raymondem o peníze i spoluautorství. Cestou stihl ještě navštívit Čínu, za sebou už měl pracovní pobyt ve Spojených státech. Ve vitríně na výstavě je mimo jiné k vidění kimono, v němž chodil po svém návratu pražskými ulicemi. Jeho přátele to zřejmě nijak nepřekvapovalo, rád se výstředně oblékal – koneckonců sám byl autorem různých kostýmů. „Myslím, že tvar oděvu pro něj byl důležitý jako pro designéra, oděv jako intimní architektura,“ podotýká Helena Čapková.
Střízlivým opakem Feuersteinovy extravagance v oblékání jsou pak návrhy na stejnokroje pro československou armádu. I tyto uniformy je možné v muzeu vidět.
Šumné stopy: Japonsko - Bedřich Feuerstein (zdroj: ČT24)
Scénografie pro Čapka i Voskovce s Werichem
Pro divadlo pracoval Feuerstein už ve dvacátých letech. „Významně se zapsal do světových dějin umění jako průkopník scénografie, například jako autor prvního výtvarného pojetí divadelní hry R. U. R.,“ upozorňuje autorka výstavy. „Vynesla mu reputaci, která dolehla až do Japonska. Když tam jel v roce 1926, tak ho znali jako scénografa této světově významné hry.“
Scénografii k Čapkově dystopii vytvořil pro Národní divadlo, kde uplatnil své návrhy celkem ve více než dvacítkách inscenací. Po návratu, ve třicátých letech, spolupracoval s Osvobozeným divadlem. Pro výstavu muzeum zrekonstruovalo scénu ze hry Osel a stín, k ní Feuerstein namaloval i plakát. Motal se v té době také kolem rychle se prosazujícího filmu – na place se potkával především se spisovatelem, ale také režisérem Vladislavem Vančurou. V ateliérech na Barrandově navrhl scénu pro jeho drama z dětského domova Na sluneční straně či studentskou tragédii Před maturitou.
Jako výtvarník se Bedřich Feuerstein hlásil ke skupině Tvrdošíjní, obrazy jeho souputníka Jana Zrzavého doplňují na výstavě umělecký kontext doby, stejně jako díla Josefa Šímy. Činný byl i v Devětsilu, kde spoluzakládal architektonickou sekci. Spolupracoval taktéž s hudebníky a básníky, dochoval se jeho teoretický přínos v podobě esejů a přednášek.
Čas krize
Přesto přese všechno se mu nedostávalo kariérního naplnění. Prosadit se chtěl především jako architekt – jenže do Československa se vrátil v době krize, kdy stavební činnost byla v útlumu. Do soutěží posílal projekty, které zůstávaly nerealizované, přidal se nesouzvuk s levicově orientovanými avantgardními umělci, s nimiž nesdílel nadšení ze Sovětského svazu, a obavy z postupného ohluchnutí.
Vše vyústilo 10. května 1936 k rozhodnutí, že ukončí život skokem z mostu v pražské Troji. Z vody ho sice ještě vytáhli trénující veslaři, po převozu do nemocnice se ho ale už udržet při životě nepodařilo.
Po smrti se mu dostalo kýženého uznání – mimořádně nadaný umělec, jak se o něm v souvislosti s tragickou smrtí psalo, se dočkal třeba samostatné výstavy. Ta aktuální v Národním technickém muzeu trvá do poloviny května příštího roku.