Praha - „I s prominutím hloupý film je pro nás hodný archivování, protože i on je stopa toho, jak vypadá kinematografie,“ poznamenal Michal Bregant, ředitel Národního filmového archivu. V pořadu Před půlnocí mluvil ale zejména o digitálním restaurování zlatého fondu české kinematografie, v němž rozhodně žádné hloupé filmy nejsou. Ovšem při tempu restaurování jednoho snímku ročně by se všech dvě stě kinematografických klenotů, které byly vybrány, dočkalo „vyžehlení“ za 198 let.
Analogový věk je passé, kinematografie je digitální, s tím se už nedá nic dělat, upozorňuje Bregant. I přesto, že najít médium vhodné k archivaci způsobuje „bolení hlavy všem archivářům“. Život audiovizuálního průmyslu komplikuje neustálá změna technologií - jejímuž „přirozenému výběru“ padnou za oběť filmy, jež budou za několik let zkrátka nečitelné - a v případě digitální archivace také rizika s ní spojená.
„Vzali jsme na vědomí, že jinak než digitálně to nepůjde, ale to neznamená, že bychom filmové materiály začaly lidkvidovat, právě naopak, protože víme, že pouze filmový materiál, to je ověřeno, udrží sto deset sto dvacet let informaci kvalitně. Zatímco u digitálních nosičů je nebezpečí strašně moc. A neexistuje žádný dlouhodobý archivní standard pro ukládání filmů,“ přiznává Bregant.
Filmy, které vznikly před digitálním věkem, je třeba nějakým způsobem zpřístupnit. Samozřejmě je už možné spoustu starších snímků přehrát na DVD, ovšem některé z nich si svým významem zaslouží větší péči - digitální restaurování, a tím pádem také větší investici.
Jenže právě o peníze jde až v první řadě. Ministerstvo kultury sice před dvěma lety přišlo s plánem na digitální restaurování 509 700 metrů filmů, tedy dvou set kinematografických skvostů vytvořených od konce 19. století až do počátku 90. let 20. století, jenže ke slibované půlmiliardové investici, díky níž měl být tento proces během čtyř následujích let dokončen, nedošlo.
Michal Bregant, ředitel Národního filmového archivu o digitálním restaurování: „Je to investice do kulturní budoucnosti národa, do uchování jeho identity, sebevědomí. Taky by se asi neřeklo: Křivoklát nám trochu padá, nemáme na něj ale peníze. Stopa českého myšlení, jazyka, kultury je ve filmech podobně jako v památkách literárních, architektonických a výtvarných.“
V současné době mohou z digitálně restaurované kopie vidět lidé jen dva filmy - Markétu Lazarovou a Hoří, má panenku, tedy dvě procenta z původně plánovaných titulů, které navíc byly vybrány jako první fáze digitalizace, nemělo se jednat o počet konečný.
První dvě zmíněné vlaštovky se navíc podařilo zrestaurovat jen díky privátnímu investorovi, Nadaci České bijáky. Ten chce v této bohulibé činnosti pokračovat, přislíbil zafinancovat digitální restaurování dalších pěti filmů.
„Rozpočtovými škrty jsou poznamenány i instituce typu NFA,“ vysvětluje Bregant, proč archiv, coby příspěvková organizace ministerstva kultury, těžko může restaurování ufinancovat ze státních peněz. „Cítím trochu rozpaky, že by se měl stát chovat ke svému kulturnímu dědictví takhle nevšímavě,“ podotkl. Dodal ale, že alespoň u ministerstva kultury cízí v poslední době intenzivní snahu s digitalizací zlatého fondu pohnout. Tomu nasvědčuje i příslib, který ministerstvo ohlásilo před pár dny na filmovém festivalu v Karlových Varech, že chce v příštím roce digitálně restaurovat patnáct titulů.
