Putovní výstavu připravilo Sdružení zemských památkářů v Německu a v Praze je představována v originální panelové verzi s připojenými textovými překlady. Nápadně připomíná podobné akce, které v Praze a vůbec v Čechách i na Moravě zastřešuje Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT. To nás v posledních letech přepečlivě seznamuje nejen s úspěchy konverze bývalých průmyslových objektů v budovy sloužící novému účelu. Bohužel ve vazbě na konkrétní českou situaci, ať již intelektuální, či finanční, spíše burcuje v touze zachránit co nejvíce z ještě nedávno poměrně rozsáhlého souboru budov, v podstatě zachovalého díky zpoždění ekonomického vývoje, způsobeného minulým politickým a ekonomickým uspořádáním státu.
S až masochistickým výrazem pak ovšem musí poctivě předložit divákům spíše soubory informací pod názvem Co jsme si zbořili, kdy i poučený laik jen zírá, kam až jsme došli. Takže tato výstava přichází jakoby z jiného světa, kde sice také není vše ideální, ale přesto rozsah záchrany a využití nádherných starých průmyslových budov i celků je ve zcela jiné etapě a přináší zcela jiné výsledky. Dost důležité je si uvědomit, že více než před čtyřiceti léty pocitově i legislativně Němci postavili své rozsáhlé průmyslové dědictví na roveň nesporným kulturním památkám, do té době všeobecně uznávaným (hrady, zámky, kostely, historická města).
Němci zcela sebevědomě poukazují na to, že jejich země byla počátkem dvacátého století pionýrem ve vývoji a využití nejnovějších forem průmyslové architektury. Tady sice podle mne mají pravdu asi jen ve své části střední Evropy, protože směle vynechávají země Beneluxu, průmyslové oblasti Francie či naprosto dominantní Británii, která v té době měla to hlavní z průmyslové revoluce (v tomto případě díkybohu) už za sebou.
Co vás však napadne při prohlídce výstavy, která je rozsahem skromná a možná i úměrná našemu vnímání a vnitřnímu rozpoložení, je naprostá příbuznost takřka totožných průmyslových staveb - ať se jedná o architektonické pojetí, materiálové složení nebo technologické výboje -s celou řadou realizací v Čechách, na Moravě a zejména v Sudetech. Však ono personální, nacionální a nakonec podnikatelské propojení, třebaže vedlo přes hranice dvou chvílemi až nepřátelských říší (Rakousko x Německo), bylo tak značné, že nakonec můžeme hovořit o totožném záběru, a tím pádem takřka shodném dědictví.
Teď však přichází ono ale! Na výstavě se díváme na desítky příkladů změn využití, které proběhly v posledních třiceti letech v obou částech bývalých dvou německých států. Impozantní i křehké stavby sloužily a slouží zejména kulturním potřebám, které jsou zjevně v Německu na mnohonásobné výši oproti nám. Co je zajímavé a co si takřka neumíme u nás představit (vyjmeme-li pražskou galerii DOX a brněnskou Vannieck Gallery), je využívání takto přestavěných, opravených či ošetřených prostor pro soukromého investora. A tak se díváme na průmyslové haly, tržnice, vodárenské věže, čerpací stanice, mlýny a bůhví co ještě s tichou anebo možná i hlučnou závistí. Proto je tato výstava vlastně veliká a obrovská – a i kdyby oslovila minimum realizátorů, bylo by to dobře.
Po úvodním ale můžeme teď říci jen snad. Však oněch 34 příkladů, namátkou vybraných z celého Německa (od Bádenska –Würtemberska přes Bavorsko, Berlín, Brémy, Braniborsko až po Sasko-Anhaltsko, Durynsko a Vestfálsko) dokumentováno zejména barevnými fotografiemi, někdy i nákresy a historickými záběry, za to stojí. Všeho nechte a spěchejte do knihovny, protože konečně máte důvod ji navštívit. A pozor, to není jediná výstava, která je zde k vidění. A připojíte-li si i návštěvu hlavního sálu, kam se můžete dostat po jednoduché registraci, máte zábavu na pěkné sváteční odpoledne.
kde: foyer Národní technické knihovny, Technická 6, Praha 6 – Dejvice; kdy: otevřeno denně v otevírací době knihovny, vstup volný, výstava potrvá do 31. 1. 2010.
