Mám-li mluvit pravdu, pochybuji, že Josef Formánek za svůj poslední román dostane Nobelovu cenu, jak mu prorokoval hrdina jeho vlastní knihy Bernard Mares. Formánek je velmi dobrý vypravěč a příběhy, které si vybírá, jsou k vyprávění, od kterého se čtenář neodtrhne, pokud neusne, jako stvořené. Bohužel ale – pro autora i pro čtenáře – silný příběh dopiplává svými postřehy, emocemi a komentáři mnohdy tak moc, až ho nakonec přesolí.
Formánkovo setkání s Bernardem Maresem je poměrně neobvyklé – objeví starého muže, který se zabydlel v chatce postavené na smetišti. Nejde o místo vybrané zcela náhodně, jak se Formánek dozví poté, kdy mu „vzteklý stařec“ začne vyprávět svůj životní příběh.
I ten zní velmi neobvykle – od Maresova narození přes jeho vojákování v německé armádě, funkci sovětského tlumočníka po válce, krátkou kariéru komunistického funkcionáře a dlouhé vězení až po překvapivé zjištění téměř na konci příběhu, které mnohé jeho činy dělá pikantně paradoxními, až z toho zamrazí.
Formánek Maresův život čtenáři servíruje s vypravěčskou jistotou a čtivě (nikoli podbízivě). Aniž by – když si člověk odmyslí spisovatelovy komentáře – upravoval jeho syrovost. A čtenář ani nemá důvod nevěřit pravdivosti tohoto příběhu jednoho života – protože ano, skutečnost mnohdy překoná kdejakou fikci.
Formánek cvičí na trubku
Podtitul „brutální příběh o lásce k životu“, který Formánek připojil k románu Mluviti pravdu, by mohl klidně použít už u svého debutu Prsatý muž aneb Zloděj příběhů. Ve druhém případě se se životem (i sám se sebou) pral sám spisovatel… a v prvním vlastně také. I když hlavním hrdinou je Bernard Mares, skutečný muž s falešným jménem, prostřednictvím komentářů se Formánek stává nejen průvodcem jeho životním příběhem, ale zároveň si zametá i vlastní práh.
„Něco jsem žádal. Asi to byl smysl života. Vydal jsem se s Bernardem údolím utrpení na cestu k hoře poznání,“ píše Formánek v úvodu ke knize. Ta se pro něj, stejně jako faustovská cesta v Prsatém muži, stává určitou terapií. Na tom ovšem není nic špatného. Nikde není samozřejmě psáno, že spisovatel nemůže ve své vlastní knize odhalovat sám sebe až klidně donaha. Musí přitom ale počítat s tím, že když vystaví svůj deník k přečtení do výlohy, a navíc si to špatně načasuje, může se setkat s rozpaky a nepochopením.
Což v případě Formánkových já-pasáží, psaných kurzivou, trochu hrozí. Ne, že by byly nezajímavé. Ne, že by byly napsané neumětelsky. Ale možná si autor své „šplhání na horu“ mohl schovat pro příští knihu (tu, za kterou třeba dostane Nobelovku), protože mnohdy jimi ruší silný hlavní příběh (i proto, že samy jsou emočně nemálo silné) – asi jako by vám soused do poslechu vaší oblíbené desky začal cvičit na trubku.
