„Napište do novin, že se s tím musíme smířit,“ hodnotí pro média stav Bílé nemoci Dvorní rada Sigelius. Doktor Galén má jiný názor a lék, který nechce předávat mocným, odpovědným za zbrojení. Metoda úspěšně léčí chudé, ale bohatým pacientům ji pacifista Galén neposkytne. Elita nečekaně přichází o svá obvyklá privilegia a prvotní euforie z vědeckého objevu se vytratí. Bílé skvrny na krku vyskakují bez ohledu na společenské postavení. Izolace, epidemie, strach. „Kdyby strach sám stačil ovládnout lidi…,“ glosuje baron Krüg v politické diskuzi s Galénem. „Nemůžeme si nechat klást podmínky od nějakého utopisty,“ tvrdí zpočátku Maršál. Co když se do úzkých dostane i neohrožený vůdce?
Recenze: Bílá nemoc
Vážím si souborů, které si - bez ohledu na diváckou oblibu lehčích žánrů - vyberou nějaký závažnější a méně hraný kus, aby se s ním mohly konfrontovat. Herecky různorodá společnost Divadla Rity Jasinské nedávno reprízovala v Divadle Na Prádle svou aktuální hru Bílá nemoc. Na jejich Doktora Galéna jsem si musela chvilku zvykat, ale nakonec jsem přijala jeho zvláštní charisma i mírovou utopii, s níž jsem v hektické době politických šarád na české scéně celý večer souzněla.
Léčba jako volba
Petr Franěk vede, spolu s režisérem inscenace Pavlem Ondruchem, postavu Doktora Galéna subtilně. Figura má silnou ideu, ale někdy jedná slabošsky, nesebevědomě a nervózně. Často zařazuje gesto neuvědomělého poškrábání se prsty v neoholené tváři, do něhož schová všechny rozpaky muže, který chce spasit svět. Podivín Galén využívá nenápadných výrazových prostředků, jeho mimika a pohyb jsou v přímém kontrastu k postavě Maršála v podání hlasově i svalově silového Milana Enčeva, protipóly fungují. Dvorní rada Sigelius, lékařská kapacita a průvodce děje, je obsazen alternací dvou typově i věkově odlišných herců. Téměř civilně působící Ladislav Trojan propůjčuje svému lékaři nadhled zkušeného barda, temperamentní Tomáš Valík dodává ambicióznímu představiteli kliniky švihácký střih. Skvělý je výkon elegána Barona Krüga, kterého hraje Martin Písařík. Scéna, kdy přijde do nemocnice nabídnout finance na výzkum léčby zákeřné choroby, protože je sám nákazou ohrožen, a dramatické výstupy kariéristického syna (Lukáš Burian) s mírnou matkou (Petra Špindlerová) patří k nejsilnějším diváckým zážitkům.
Vnímání psychologie postav a situací občas přeruší hlučné přestavby (jinak scénicky dobře funkčních) pojízdných mříží-klecí nebo manipulace s již značně rozviklaným nábytkem na forbíně (židle a kulatý stolek v domácnosti matky a syna). Někdy se proměny dekorace dějí bez hudby, což je škoda, hru totiž doprovází skladby Pavla Trojana jr.
Iniciátorka nových projektů a ředitelka DRJ Romana Goščíková zde ztvárňuje druhou asistentku doktora Sigelia, prvního asistenta hraje méně výrazný Ondřej Černý. Sestavu doplňuje ještě Anna Kulovaná, a to v několika menších rolích novinářky, ministryně zdravotnictví a maršálovy dcery. K prvním dvěma jmenovaným se její stylizované pojetí hodí, ale v partu dcery, obávající se o svého otce, nepůsobí přirozeně. Režijní koncepce nás ovšem vede dějem přehledně, využívá možnosti aktualizace tématu politické moci, manipulace a medializace. Vyznění hry podtrhuje působivě sporá scéna i kostýmní výprava Zuzany Mazáčové. Oceňuji dobře vybavený program s dobovými reáliemi a fotografiemi z besedy s herci po premiéře Bílé nemoci v Národním divadle a z její filmové verze v režii Hugo Haase z roku 1937.
"Bílá nemoc…
… patří k těm hrám, u nichž nikdy nepochopím, proč se nehrají. Vlastně jsem jen čekal na příležitost, kdy ji budu moci zinscenovat… Pro účely divadla jsem ve své úpravě příběh výrazně zkomornil a soustředil se na střet čtyř hlavních mužských postav. Z 'velké látky' se tak stala v podstatě intimní herecká záležitost… Téma, které ke mně ze hry promlouvalo, nebylo jenom aktuální hrozbou lecjaké epidemie, ale především tématem demagogie a nebezpečí jakékoli do extrému dovedené myšlenky. Čapek jako literát tohle zpracoval geniálně, i když mnohdy 'upovídaně'. I z toho důvodu směřovala moje úprava ke koncentraci textu, razantně jsem škrtal a zkracoval." /režisér Pavel Ondruch o hře Karla Čapka Bílá nemoc/
Proud světla, muž se shýbne pro lékařskou koženou tašku… Klavír, dva štychy zezadu, úzkost, mříže… Efektní, typicky intelektuální začátek, nás během pár minut odpojí od ruchu, z něhož jsme se do divadla přemístili. Vzpomínám na divadelní adaptaci povídky Láska od Tibora Déryho, kterou s námi - coby Divadlem ranního neklidu - trpělivě nastudoval současný umělecký šéf Divadla Na Prádle, kde byla Bílá nemoc v premiéře i prvních reprízách uvedena. Hlavní roli v Déryho látce hrál muž, politický vězeň, vracející se domů. Myslím na variabilní kovovou konstrukci na pódiu i na entuziasmus, s nímž jsme tuto politicky silnou a přitom výsostně lidskou hru koncem osmdesátých let chystali… Bílá nemoc svou myšlenkovou intenzitou dobře zapadá do dramaturgie této malostranské scény. Divadlo Rity Jasinské předvedlo širší myšlenkový záběr už jevištní realizací Procházkova filmu Ucho a tato vážnější poloha mu, podle mého, sedí více než jejich jiné repertoárové tituly.
- Martin Písařík v Čapkově hře Bílá nemoc zdroj: Archiv Divadla Rity Jasinské http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2581/258037.jpg
- Bílá nemoc zdroj: Archiv Divadla Rity Jasinské http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2581/258045.jpg
- Bílá nemoc zdroj: Archiv Divadla Rity Jasinské http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2581/258047.jpg
- Ladislav Trojan při zkoušce Čapkovy hry Bílá nemoc zdroj: Archiv Divadla Rity Jasinské http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2581/258036.jpg