Praha - Pražský rodák profesor Ivan Vyskočil oslavil na konci dubna osmdesáté narozeniny, jak sám říká, až na ten sluch v plné síle. Divadelníka, který koncem 50. let spolu s Jiřím Suchým a dalšími byl jedním z hlavních protagonistů text-appealových večerů v Redutě, jenž se podílel i na vzniku Divadla Na Zábradlí a později založil vlastní klub Nedivadlo, si do pořadu Rendez-vous ČT24 pozval spisovatel Ivan Kraus.
Ivan Kraus jako moderátor pořadu upozornil na to, že Ivan Vyskočil před časem vyměnil divadlo za pedagogickou činnost. Od roku 1992 vede Katedru autorské tvorby a pedagogiky na pražské DAMU. Výuku herectví chápe jako vědecký výzkum, k čemuž se svými studenty používá metodu dialogického jednání. Tuto metodu nepředmětných improvizací doplňuje se spolupracovníky pěstováním psychosomatických disciplín nutných pro jakékoli veřejné vystupování - jde o výchovu k pohybu, výchovu k hlasu a výchovu k řeči. Podstatou psychosomatických disciplín není výuka dovedností a technik, nýbrž objevování a rozšiřování vlastních přirozených možností projevu každého studenta.
„Jde mi o to, aby ti adepti byli posléze schopni setkat se sami se sebou. To znamená, aby si byli schopni přijít na chuť. Je to někdy dosti složité, jsou to okliky, nové cesty, ale v momentě, kdy se to podaří, jsou lidé překvapení, že vlastně mohou. Víte, ono jde o to, přivést člověka k tomu, že vlastně může. A že je za to, co může, odpovědný, takže je svobodný,“ snažil se upřesnit svou metodu Vyskočil.
Dále z rozhovoru vyjímáme:
Ivan Kraus: Opravte mne, jestli říkám hloupost. Vy se snažíte v oboru herectví pomoci lidem k tomu, aby nejdříve našli sebe a byli sebou, než se stanou někým, než budou hrát kohosi?
Ivan Vyskočil: Ono jde o to, aby dokázali existovat autenticky, pravdivě a tvořivě. Proto se tam pokoušíme najít nějakou cestu, které říkáme „dialogické jednání“. Měli by dokázat vstoupit do dialogu a být v dialogu s tím druhým. Dá se také říct, aby měli kulturu projevu, aby dokázali vnímat, slyšet, vidět a všímat si.
Ivan Kraus: Jak se mám hledat, když nebudu mít odvahu improvizovat a propadnout tomu, čemu říkám 'náhla'?
Ivan Vyskočil: Jde o to, dokázat si to vyprovokovat a počkat si. My jsme někdy zbytečně moc rychlí. My dokážeme začít a pak jsme tak rychlí, že si nevšimneme, že jsme dostali odpověď na to, co jsme vyprovokovali, a tím pádem o moc přicházíme.
Ivan Kraus: Víme, že jste velestudovaný, jak jste to stihl, nepochopím, ale víme, že jste také psycholog. Takže ono nejde v prvé řadě o herectví, ono jde o ich - já?
Ivan Vyskočil: Jde ještě o víc, o toho druhého, o ty a o my. Dneska se říká, že není kultura jednání, kultura projevu, politická kultura, kultura řeči, protože není vědomí sebe, není vědomí vlastní odpovědnosti. Ale ono se to chování musí nějakým způsobem objevit. Dnes se musí tomu, co se dřív pokládalo za samozřejmé, učit. Setkání je zvláštní zážitek, je to něco jiného, než na co jsou lidé, jako na výrobu, zvyklí. To není setkání, to je spotřeba. Jde o to, když se s těmi druhými můžeme setkat, je nespotřebovávat.
Ivan Kraus: S vámi šli lidé jako Pavel Bošek, Leoš Suchařípa, Ota Roubínek, Přemysl Rut, lidé mající jakési antény pro to, co jste vytvářel.
Ivan Vyskočil: Víte ale, na kom záleželo nejvíc? Na mojí ženě. Kdyby ona mi tohle nedovolila, tak buď bych byl nešťastný člověk, který musel od své ženy utéct, anebo bych se musel stáhnout do sebe a vstoupit do nějakého pracovního poměru, abych vydělával na rodinu. Takhle ona vydělávala na mne, svým způsobem. Ona mne nepřivedla k nutnosti, abych se musel zabývat hotovostmi, mohl jsem se zabývat procesem, nikoli výsledky. Na ní nejvíc záleželo.
