Liberec – V Divadle F. X. Šaldy je ledacos opačně, než by mělo být. Nejprve udělalo Ruskou zavařeninu a teprve teď sází do repertoáru Višňový sad. Navíc v něm jeviště zaměnilo za hlediště.
Před několika desetiletími se v Liberci současně uváděl Hamlet a novodobá variace na hamletovské téma Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi T. Stopparda. Teď bude mít Šaldovo divadlo na programu zároveň Čechovovu klasiku Višňový sad i současnou inscenaci Ruská zavařenina, která je touto hrou inspirována.
V české premiéře drama ruské spisovatelky Ludmily Ulické uvedla ostravská Komorní scéna Aréna – s úspěchem u diváků i u kritiky (Inscenace roku 2013 dle Divadleních novin; nominace na Cenu Alfréda Radoka) – v režii Ivana Rajmonta. Ten Zavařeninu nastudoval i s libereckým souborem, který ji hraje od začátku letošního roku, a ujal se i režie nejnovější premiéry – Višňového sadu, který Čechova na libereckou scénu přivádí po třinácti letech.
Do Čechovovy tragikomické hry obsadil Rajmont herce ze Zavařeniny: Václava Helšuse, Markétu Tallerovou či Veroniku Korytářovou. Někteří ztvárňují v obou inscenacích tytéž charaktery, jen s odstupem jednoho století. Zavařenina je především metaforou rozpadu starého světa, podobně jako Višňový sad. Některé z Čechovových postav nástup nového světa vnímají jako úpadek mravů, kultury, práva i vzájemných vztahů.
Chátrající dům, který je statkářka Raněvská nucena prodat i s višňovým sadem, symbolizuje v Čechovově hře střet těchto starých a nových hodnot. Prázdnotu s tím spojenou vyjadřuje liberecká inscenace opuštěným hledištěm – diváky přesunula na jeviště, do kontrastního intimního prostoru v blízkosti herců. Podobně s divadelním prostředním pracují aktuálně také v pražském Švandově divadle, kde jiný úhel na Kafkovu Proměnu také zprostředkovali záměnou jeviště a hlediště.
Višňový sad Šaldovo divadlo poprvé odehraje 20. června. Ruská zavařenina už na programu je, i když její reprízu před divadelními prázdninami nestihnete. Podle tvůrců by přesto diváci měli zajít na obě inscenace – srovnání jim dává větší možnost přemítat o tom, co a jestli vůbec něco se za poslední století na světě změnilo.
