Praha - Před 80 lety, 25. března 1929, zemřel v Jaroměřicích nad Rokytnou na Třebíčsku básník Otokar Březina, nejvýznamnější představitel českého symbolismu. Jeho volný verš se stal vzorem nejen pro jeho současníky, ale svou nosností, hudebností a plností i pro moderní českou poezii dvacátých a třicátých let minulého století.
Otokar Březina - samotářský básník, promlouval skrz metaforu
Významný český básník, jenž byl vícekrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu, se narodil 13. září 1868 v Počátkách na Pelhřimovsku jako Václav Ignác Jebavý. V Telči vystudoval reálku a poté působil jako učitel mimo jiné v Nové Říši na Jihlavsku. Tam také v letech 1895 až 1901 vznikla jeho nejzávažnější díla, básnické sbírky Tajemné dálky, Svítání na Západě, Větry od pólů, Stavitelé chrámu a Ruce.
Březinova veršová výstavba i jeho obraznost představují jeden z nejsložitějších a nejrafinovanějších básnických jevů v celých dějinách české literatury. Metafora v jeho pojetí nevyjadřuje jen určité pocity, nálady a stavy, ale má vždy určité konkrétní jádro, podřizované jednotícímu kompozičnímu záměru. Jádro metafory tvoří základní kontext básně, který neprolíná s ostatními obrazovými kontexty, čímž vzniká metaforicky složitá osnova básně.
Celé Březinovo dílo prostupuje základní zákonitost: každé vzepětí, opojení či radost je vzápětí vystřídáno depresí, únavou a smutkem. Tyto dva póly, mezi nimiž Březinův básnický svět osciluje, ovládají nejen myšlenkovou vrstvu jeho poezie, ale ovlivňují i tvar jeho veršů - v básnických vizích, v nichž je vyostřen konflikt mezi snem a skutečností převládá volný verš, zatímco v subjektivněji laděných verších, bližších tradiční lyrice, převažuje pravidelné veršové metrum a zdůrazňuje se veršová hudebnost.
Samotářský básník, jenž nacházel inspiraci ve filozofii a také u francouzských mystiků, psal i eseje a prózu. Poslední léta života strávil v Jaroměřicích, kde je také pochován. Sousoší Tvůrce a jeho sestra Bolest pro Březinův náhrobek vytvořil básníkův přítel, sochař František Bílek.
Ukázka z díla Otokara Březiny:
O matko má, dnes v světlo proměněná,
ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska
Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména
na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka!
/sloka z básně Moje matka ze sbírky Tajemné dálky - 1895/