Redaktory pořadu ČT24 Kulturama zaujal knižní debut Veroniky Bendové (1974) Nonstop Eufrat. Autorka na necelých 150 stránkách vede intimní dialog mezi knězem, Bohem a zbytkem společnosti. Ústřední postavou je bývalý katolický kněz, který se musí vypořádat nejen se svou novou rolí manžela a otce, ale také s tajemnými esemeskami od neznámého odesilatele. V rámci pátrání se vrací nejen k tomu, co jeho odchodu ze služby bezprostředně předcházelo, ale i ke svému dětství a napjatému vztahu s otcem.
Nonstop Eufrat rozlévá pochybnosti s příchutí naděje
Veronika Bendová: Nonstop Eufrat (zdroj: ČT24)
Veronika Bendová, která se stala katoličkou až v dospělosti, vycházela z vlastní zkušenosti. Děj totiž odráží autobiografické prvky založené na jejím vztahu s knězem, který opustil faru, kam docházela. „Já jsem se k tomu zpočátku stavěla velmi nesmiřitelně. Přišlo mi, že odchod z kněžské služby je smutný a nenapravitelný krok. Jenže po čase jsem zjistila, že se to děje poměrně často, a začala se nad takovým rozhodnutím zamýšlet. Došlo mi, že tito lidé museli prožívat velmi těžkou a složitou životní situaci,“ řekla v pořadu Kulturama spisovatelka. „Kněží jsou vlastně takoví potulní rytíři, kteří chodí z místa na místo a je pro ně těžké nemít žádné zázemí, vztah, který by vydržel, o který by se mohli opřít,“ dodala.
Ukázka z knihy Nonstop Eufrat
"Ta žena v hospodě vypadala uboze. Fialovou bundu z mikroplyše měla zastříkanou blátem, jak ji někde po cestě ohodilo auto nebo dokonce spadla. Mastné šedivějící vlasy jí visely beztvaře podél obličeje, v němž se pohybovala jenom ústa, aby nasála doušek piva nebo šluk z cigarety. Dokud mlčela, nevšiml si jí. Seděl u vedlejšího stolu a do jeho myšlenek prosakovala jenom puštěná televize a úryvky vykloubených hlasů.
Mluvit začala, když kolem prosklených dveří lokálu prošel hlouček ukrajinských dělníků. Nedaleko zbořili starou sladovnu a na jejím místě vyrůstal komplex nových domů.
„Svoloč,“ zachraptěla žena. „Vidíš ji, tu svoloč hnusnou, ukrajinskou?“
Trhl sebou, ale žena mluvila dál, lhostejná k tomu, kdo ji poslouchá. „Kam jsme to došli, s touhle krásnou zemí! Samej cizinec. Ať táhnou domů! Češi nemaj práci a všichni tyhle rákosníci, Ukrajinci, mongolové, ty tu dělat můžou?!“
Proti své vůli se na ženu po straně podíval. Nenávist se kolem ní šířila jako zápach.
„Japonci s těma svejma kamerama! Bejvalí náckové z Německa tady restituujou zámky. Rusáky jsme vyhnali pryč a už jsou tady zas! Baráky si tady kupujou, celý baráky. Ale já po sobě dupat nenechám. Ať táhnou! Ať chcípnou.“
Žena, napůl obrácená ke dveřím, pojednou švihla rukou a zavyla jako zvíře: „Táhněte, vy kurvy!“
Hosté v lokále otočili na okamžik hlavy. Špinavý muž v ušance, který stál přede dveřmi a vztahoval ruku po klice, se zarazil."