Letos udělil Klub Za starou Prahu své ceny za nové stavby v historickém prostředí již po osmé, opět vybíral stavby z celého území republiky a opět se do jakéhosi pomyslného semifinále dostalo šest uchazečů. Ten, kdo sleduje celou akci pečlivě a s porozuměním i patřičnou zvědavostí, už ví, že se jedná o velmi dobře pojatou soutěž, která nesupluje sice jiné akce, například Obce architektů, ale podává takřka bezděčně vždy zajímavou zprávu o stavu kvality na českých architektonických tvůrčích tocích. Je totiž v našich podmínkách, v zemi nijak výrazně neporušené koncem druhé světové války, takřka jisté, že oceňované domy se prakticky vždycky ocitnou v typickém českém prostředí, vlastně skoro vždy do určité míry historickém.
Co ale bylo na letošní ceně opravdu cítit, je přece jen částečně změněná realita, dotýkající se velikosti staveb, materiálů, názoru. Ještě v posledních ročnících jsme mohli na výstavě vidět řádově několikanásobně větší stavby, do jisté míry robustní, velmi často se skvící v centrech velkých historických měst bez jakýchkoliv skrupulí a komplexu méněcennosti. Pamatujeme si samozřejmě i na domy střídmé, křehké, nepřesahující svým provedením okolí, dobře zapadající a na nic si nehrající. Letos takového domy výrazně převažují, do jisté míry se dá říci, že účel a náplň celé akce doplňují možná lépe než v letech minulých. Ale – i přes účast známých a, dá se říci, velkých a prověřených jmen vyhrála stavba, která svým kouzlem o řád odsunula další soutěžící.
Je to visutá lávka ve Strakonicích, dozdobená místním raně gotickým hradem, od architektky Ivety Torkoniakové. Kouzlo lávky je neoddiskutovatelné – nápadně připomíná řetězové mosty 19. století, nese v sobě jejich kouzlo a ladí s celým okolím. Jako kdyby ztělesňovala některé z hlavních idejí, se kterými Klub Za starou Prahu tuto cenu zakládal.
I když porota vždy zdůrazňuje, že pořadí cen v této soutěži není nijak důležité a je jen jakousi daní převládajícím zvyklostem, i druhé místo, malý křehký obchodní dům architekta Kamila Mrvy v Rožnově pod Radhoštěm, ilustruje provázanost s okolím, jakou by většina menších měst mohla závidět. Vždyť všechny ty nešťastné Lidly, Billy a podobné přináší na venkov smutek bezcenné architektury a většinou i popření místních měřítek i vztahů, navíc velmi často materiálový zmatek. Potřebné parkoviště pak korunuje podivné hořkosladké postavení těchto chlívků konzumu. Mrvovi se navíc podařilo na miniprostoru vytvořit i jakousi přátelskou obchodní pasáž.
Další stavby, vybrané do finále, potvrzující nejen letos naprosto převládající měřítkovou cudnost a materiálovou pokoru a vtip, ale také výběr odpovídající snad pozvolna se měnícím zadáním. Ať už je to Café Fara v Klentnici u Mikulova (autor Marek Jan Štěpán), ladící se sousedními barokními stavbami venkovského centra, anebo vinařství Krásná Hora ve Starém Poddvorově na Moravském Slovácku, které Tomáš Havlíček a Pavel Magnusek nakreslili tak, jako kdyby tam fungovalo odjakživa.
Letošní ročník potvrdil původní záměr vyhlašovatele a představil realizace, které na historické místo opravdu patří. Samozřejmě i další vybraná díla - velký smíchovský administrativní palác (mimo jiné stojící na zbořeništi druhé nejstarší průmyslové mlékárny mocnářství – Radlické mlékárny, po níž ani pes neštěkne) od Martina Krupauera a Jiřího Stříteckého na straně jedné a dlouho s nadějemi očekávaná stavba školy architektury ČVUT ceněné Aleny Šrámkové na straně druhé - jsou doklady pulzujícího vnímání historických prostředí, jejich datace a významu.
Dokumentace k vítězným pracem je tradičně vystavena v kavárně Mlýn na Kampě v Praze, výhodou je otevírací doba, takže si zajímavé domy můžete prohlédnout minimálně do půlnoci. Vstup je zdarma, nápoje za přijatelnou cenu.
