Letos udělil Klub Za starou Prahu své ceny za nové stavby v historickém prostředí již po osmé, opět vybíral stavby z celého území republiky a opět se do jakéhosi pomyslného semifinále dostalo šest uchazečů. Ten, kdo sleduje celou akci pečlivě a s porozuměním i patřičnou zvědavostí, už ví, že se jedná o velmi dobře pojatou soutěž, která nesupluje sice jiné akce, například Obce architektů, ale podává takřka bezděčně vždy zajímavou zprávu o stavu kvality na českých architektonických tvůrčích tocích. Je totiž v našich podmínkách, v zemi nijak výrazně neporušené koncem druhé světové války, takřka jisté, že oceňované domy se prakticky vždycky ocitnou v typickém českém prostředí, vlastně skoro vždy do určité míry historickém.
Nejlepší nová stavba v historickém prostředí: visutá lávka
Co ale bylo na letošní ceně opravdu cítit, je přece jen částečně změněná realita, dotýkající se velikosti staveb, materiálů, názoru. Ještě v posledních ročnících jsme mohli na výstavě vidět řádově několikanásobně větší stavby, do jisté míry robustní, velmi často se skvící v centrech velkých historických měst bez jakýchkoliv skrupulí a komplexu méněcennosti. Pamatujeme si samozřejmě i na domy střídmé, křehké, nepřesahující svým provedením okolí, dobře zapadající a na nic si nehrající. Letos takového domy výrazně převažují, do jisté míry se dá říci, že účel a náplň celé akce doplňují možná lépe než v letech minulých. Ale – i přes účast známých a, dá se říci, velkých a prověřených jmen vyhrála stavba, která svým kouzlem o řád odsunula další soutěžící.
Je to visutá lávka ve Strakonicích, dozdobená místním raně gotickým hradem, od architektky Ivety Torkoniakové. Kouzlo lávky je neoddiskutovatelné – nápadně připomíná řetězové mosty 19. století, nese v sobě jejich kouzlo a ladí s celým okolím. Jako kdyby ztělesňovala některé z hlavních idejí, se kterými Klub Za starou Prahu tuto cenu zakládal.
I když porota vždy zdůrazňuje, že pořadí cen v této soutěži není nijak důležité a je jen jakousi daní převládajícím zvyklostem, i druhé místo, malý křehký obchodní dům architekta Kamila Mrvy v Rožnově pod Radhoštěm, ilustruje provázanost s okolím, jakou by většina menších měst mohla závidět. Vždyť všechny ty nešťastné Lidly, Billy a podobné přináší na venkov smutek bezcenné architektury a většinou i popření místních měřítek i vztahů, navíc velmi často materiálový zmatek. Potřebné parkoviště pak korunuje podivné hořkosladké postavení těchto chlívků konzumu. Mrvovi se navíc podařilo na miniprostoru vytvořit i jakousi přátelskou obchodní pasáž.
Další stavby, vybrané do finále, potvrzující nejen letos naprosto převládající měřítkovou cudnost a materiálovou pokoru a vtip, ale také výběr odpovídající snad pozvolna se měnícím zadáním. Ať už je to Café Fara v Klentnici u Mikulova (autor Marek Jan Štěpán), ladící se sousedními barokními stavbami venkovského centra, anebo vinařství Krásná Hora ve Starém Poddvorově na Moravském Slovácku, které Tomáš Havlíček a Pavel Magnusek nakreslili tak, jako kdyby tam fungovalo odjakživa.
Letošní ročník potvrdil původní záměr vyhlašovatele a představil realizace, které na historické místo opravdu patří. Samozřejmě i další vybraná díla - velký smíchovský administrativní palác (mimo jiné stojící na zbořeništi druhé nejstarší průmyslové mlékárny mocnářství – Radlické mlékárny, po níž ani pes neštěkne) od Martina Krupauera a Jiřího Stříteckého na straně jedné a dlouho s nadějemi očekávaná stavba školy architektury ČVUT ceněné Aleny Šrámkové na straně druhé - jsou doklady pulzujícího vnímání historických prostředí, jejich datace a významu.
Dokumentace k vítězným pracem je tradičně vystavena v kavárně Mlýn na Kampě v Praze, výhodou je otevírací doba, takže si zajímavé domy můžete prohlédnout minimálně do půlnoci. Vstup je zdarma, nápoje za přijatelnou cenu.