Praha – Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky je prvním z pěti rukopisných památek, jejich vystavením chce Národní muzeum přiblížit mytické období českých pohanských knížat. Originály rukopisů si je možné prohlédnout v rámci expozice Staré pověsti české vždy po dobu čtrnácti dnů. Posledním exponátem budou Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Jsou to památky, o kterých všichni slyšeli ve škole, málokdo je ale viděl na vlastní oči, uvedl k projektu generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš.
Časové omezení bylo stanoveno kvůli ochraně vzácných středověkých památek. Všechny rukopisy budou navíc uloženy v bezpečnostní klimatizované vitríně. Po Budyšínském rukopisu Kosmovy kroniky budou moci návštěvníci alespoň očima zalistovat v Dalimilově kronice, v kronikách Johana Marignoly a Přibíka Pulkavy z Radenína a Rukopisech zelenohorském i královédvorském.
„Staré pověsti české jsme koncipovali tak, aby bavily nejen děti školou povinné, ale i nás, kdo jsme školním lavicím již odrostli,“ upozornil Michal Lukeš. "Nyní jsme se rozhodli našim návštěvníků ukázat rukopisy, o kterých jsme se ve škole všichni učili, ale téměř nikdo z nás je neviděl. Doufáme, že jim tato proslulá díla připomeneme a přiblížíme."
Kosmova osnova
„Kosmova kronika je pro příběhy starých pověstí českých naprosto klíčová. Kosmas byl první, kdo zadal osnovu,“ poznamenal k první zpřístupněné památce komisař výstavy Petr Mašek. Kosmas jako první stvořil ucelený obraz českých pověstí od příchodu Čechů do země, přes panování Kroka a jeho dcer, vyvolení knížete Přemysla, náznak dívčí války až k lucké válce a příběhu o Durynkovi. Jako první zachytil jména všech pohanských knížat až po Hostivíta a Bořivoje.
Budyšínský rukopis pochází z přelomu 12. a 13. století. Pergamenový lístek s iluminací ze 14. století, který je vlepen na prvním foliu, zachycuje Čecha a Lecha u Pražského hradu. Rukopis je zřejmě nejstarším zachovaným exemplářem opisu České kroniky, kterou Kosmas, děkan pražské svatovítské kapituly, sepsal pravděpodobně v letech 1119 až 1125. „Rukopis byl v knihovně v Budyšíně a v 50. letech jej tehdejší německý prezident Wilhelm Pieck přivezl do Čech jako státní dar,“ dodává Marta Vaculíková z oddělení rukopisů a starých tisků. Dnes je uložen v Knihovně Národního muzea.
Po Kosmovi: Tři kroniky a dva sporné rukopisy
Vystevení rukopisů
- 18. 2. – 4. 3. Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky
- 4. 3. – 18. 3. Dalimilova kronika
- 18. 3. – 1. 4. Pulkavova kronika
- 1. 4. – 15. 4. Marignolova kronika
- 15. 4. – 29. 4. Rukopis královédvorský a zelenohorský
Nejstarší českou veršovanou kroniku – Dalimilovu – zapůjčila Národní knihovna stejně jako kroniku Johanna Marignoly. První jmenovaná byla sepsána počátkem 14. století patrně někým, kdo pocházel z okruhu severočeské konzervativní šlechty. Dalimilovi dílo přiřkl až Václav Hájek v období baroka. Neznámý autor rozšířil Kosmou zachycené legendy o původu Čechů počínající již při stavbě Babylonské věže a popsal mnohem dramatičtěji průběh dívčí války, včetně příběhu Ctirada a Šárky. Pochází z konce 15. století, i když přípisky lze datovat do 17. století. Jejím autorem je Johannes Marignola, italský řeholník, člen minoritského řádu a cestovatel. V polovině 14. století jej císař Karel IV. povolal do Prahy, kde na jeho žádost sepsal latinsky kroniku Čech. Nejstarší pohanské období popsal zcela podle Kosmy, od kterého se odlišuje pouze novou legendou o průběhu vyvolení knížete Přemysla.
Marignolova kronika pochází z konce 15. století, i když přípisky lze datovat do 17. století. Jejím autorem je Johannes Marignola, italský řeholník, člen minoritského řádu a cestovatel. V polovině 14. století jej císař Karel IV. povolal do Prahy, kde na jeho žádost sepsal latinsky kroniku Čech. Nejstarší pohanské období popsal zcela podle Kosmy, od kterého se odlišuje pouze novou legendou o průběhu vyvolení knížete Přemysla.
Pulkavovu kroniku, zapůjčenou do Prahy Moravským zemským archivem v Brně, sepsal, nejspíše také z podnětu císaře Karla IV., Přibík Pulkava z Radenína, mistr pražské univerzity. Snad ještě za jeho života byla přeložena z latiny do češtiny a němčiny. Vypráví o životech panovníků a dějinách českého státu. Pohanské období popisuje v souladu s Kosmou a Dalimilem, autor více rozvedl jen průběh dívčí války a upravil příběh o Ctiradovi a Šárce. Poprvé také uvedl legendu o Čechovu bratru Lechovi. Rukopis je jako jeden z mála zdoben malovanými iniciálami. Na jedné je vyobrazen v písmenu P kníže Přemysl Oráč.
Jako poslední vystaví Národní muzeum Rukopis královédvorský a zelenohorský. Jde o asi nejspornější prameny, které muzeum vlastní. Zatímco odborná veřejnost je pokládá za falza, jež se hlásí do doby starší, než ve které byla vytvořena, obecná veřejnost stále věří, že by (snad alespoň) Rukopis královédvorský mohl být pravý. Ať už je to jakkoli, význam Rukopisů jako literárního díla, které ovlivnilo umění a společnost 19. století, je nezpochybnitelný. Například výzdoba Národního divadla by bez nich vypadala jinak a nevznikl by ani fotbalový klub Slavoj Vyšehrad. Rukopis zelenohorský obsahuje pověst o Libušině soudu a uvádí jména rozhádaných zemanů Chrudoše a Šťáhlava. V Rukopise královédvorském je použit motiv lucké války. Oproti původnímu podání Kosmy a jeho následovníků došlo k přejmenování českého vojevůdce Tyra na Čestmíra. Toto nové jméno převzal i Alois Jirásek.
Výstava Staré pověsti české je jednou z posledních příležitostí k návštěvě hlavní budovy Národního muzea. V červenci bude kvůli rekonstrukci na pět let uzavřena.
