Stáhla si punčochy a odepnula protézy. Teď už je to jenom ona. Nádherné nahé tělo zakončené dvěma sotva zhojenými pahýly. Ona bez zábran a náhradních součástek, které k tomuhle potřebovat nebude. Natáhla se na bílé prostěradlo a trochu nedočkavě a trochu ustrašeně řekla: „Tak pojď!“ A on se nad ní hladově a něžně sklonil…
„Bylo to pěkný,“ řekl, když skončili, a v těch třech slovech bylo konstatování i otázka. „Nevím,“ řekla nejistě, „po jednom pokusu těžko říct.“ „Tak klidně zavolej a vlítneme na to někdy znovu,“ odpověděl věcně jako chlap, který ví, že na to má. A pak se odešel porvat do krve v pouliční sázkové aréně, protože potřeboval prachy a taky ještě trochu upustit páru. A ona, možná znovu probuzená k životu nebo alespoň k chuti ho i v této podobě přijmout, zůstala znovu sama. Jenomže se tak už necítila, protože věděla, že znovu přijde.
Byla to jedna z těch nevypočitatelných náhod, že se tihle dva v jihofrancouzském Antibes vůbec potkali. Spontánní řízek Ali, nekomplikovaný frajer bez stálého místa, který nejde pro příležitostný sex ani nějakou tu ránu daleko, ale teď ho v provozování těchto dvou jeho nejoblíbenějších činností trochu přibrzdil fakt, že mu byla svěřený do péče pětiletý syn. A tak zamířil na jih za sestrou, která jim nabídla bydlení v garáži, a časem si tu našel flek vyhazovače v místním podniku, což je poctivá rukodělná práce, kterou umí a dělá rád.
A právě tam potkal zajímavou dívku Stéphanii, která rozhodně není k mání na první dobrou a své pracovní dny tráví v neoprenu, neboť se zabývá výcvikem kosatek v akvaparku. A kdo dokáže zvládnout tyhle devítimetrové, černobílé predátory (jimž se někdy také říká orca nebo velryba zabiják), ten si dokáže hravě poradit i s nadrženým nadsamcem Alim. Pomohl jí s barovým opruzem, doprovodil domů a vnutil své telefonní číslo, což bylo maximum, které mu povolila. A pak by si zřejmě navždy zmizeli z očí, neboť jejich světy jsou tak daleko od sebe, že by se sotva kdy ještě protnuly.
Když se zřítila do zpěněné vody obrovského akvária mezi nabuzené kosatky, které evidentně neviděly jímavý doják Zachraňte Williho, proplula úzkým hrdlem mezi životem a smrtí. Neboť orca, která by ji na širém moři zřejmě nechala dokraulovat zpátky do života, je v bazénu traumatizována svým vězením, a tak se stane, že někdy na člověka zaútočí. „Co jste mi provedli s nohama?“ ptala se vyděšeně na nemocničním lůžku, když otevřela oči. Ale odpověď nepřicházela, protože se ptala na to, co už neměla. A v téhle dlouhé chvíli hlubokého ticha, zarytého mlčení, pronikavého utrpení, osamělého pláče a úlevných myšlenek na smrt, vstoupil Ali do jejího poraněného života podruhé. Jednoduše, bezstarostně, bezproblémově, bez plačtivé lítosti a bez zábran, jimž ve svém jednoduchém životě vlastně nikdy moc nepodléhal.
Zručný francouzský režisér Jacques Audiard (Prorok) tu, podle povídkových předloh Kanaďana Craiga Davidsona, natočil sociální melodrama, v němž jako by zmutoval nám dobře známý slogan/titulek Musíme si pomáhat! Jako by se tihle dva našli právě proto, že se potřebují, čímž rozhodně nemyslím jen to, že by jinak Stéphanie neměla nikoho, kdo by ji na zádech odnesl do moře. Zatímco předtím by k sobě dlouho, pracně a zřejmě i marně hledali někudy nějakou cestu, teď je najednou jejich blízkost přirozená a logická a jejich rozdílnost je nevzdaluje, ale obohacuje.
Zatímco citovka Stéphanie znovu zkoušela pohyby, jimiž kdysi předcvičovala svým kosatkám (jako by se pořád chtěla vrátit tam, kam už nemůže), vlétl Ali bez dlouhého okecávání do jejího života a obrátil ho naruby. A přestože přitom někdy vypadá jako cynik, je vlastně jenom věcný a pragmatický ve své jednoduchosti pouličního bouchače, který ale potřebuje také někoho, kdo by mu sem tam ošetřil jeho rány. A tak se tihle dva zranění a zraňovaní sešli a vy cítíte, že to, co se mezi nimi odehrává, nemusí být nutně láska, že pro to není třeba hledat nálepku s názvem – že prostě stačí, že to je!
Svým způsobem je tak Na dřeň (titulek pořád nějak nemůžu natrávit) vlastně hodně jednoduchý film o setkávání a míjení a ještě pořád snesitelné těžkosti, kterou nám někdy připraví naše nevypočitatelně kruté bytí. Koncept tohoto komorního příběhu o muži a ženě v nesnázích předpokládá rafinované sestavení ústřední dvojice, mezi níž bude fungovat nejen partnerská chemie, ale smysluplně a věrohodně se prolnou i jejich životní příběhy.
Hvězdou snímku je nepochybně oscarová Marion Cotillardová (Edith Piaf), které počítačová grafika amputovala nohy tak přesvědčivě, že vás rychle přestane bavit číhat na to, zda jim to někde ujelo. Díky jejímu tragickému příběhu právě její figura prochází nejdramatičtějším vývojem a navzdory svému handicapu ujde největší kus cesty. Charismatická, žádoucí a vybízející nás k soucítění, nikoli soucitu, protože jiná (i ve svém utrpení krásná) ani Marion být nedokáže. A nepotřebuje k tomu velká gesta a okázalé herectví, neboť její pohled se dokáže dotknout dna bolesti a zároveň je v něm síla odrazit se od něj vzhůru.
Vlámský herecký import Matthias Schoenaerts a jeho přímočarý Ali se tu tak ocitl ve vybrané společnosti a byl hozen do hluboké vody, kterou občas trochu toporně šlape, a evidentně se snaží, aby toho moc nezkazil. A tak si říkám, že výběr tohoto herce, který ve vás svojí ošoupanou bezstarostností na první pohled nevyvolá extrémní sympatie, byl možná geniálním castingovým tahem mazaného Jacquese Audiarda, který pro tuhle roli potřeboval někoho, kdo se s ní bude takhle prát.
Prostě outsidera a rváče, jenž už začíná trochu tloustnout, jednoduchého chlapa, o kterém se nedá říct, že by byl vyložené pako, ale tak nějak k němu nemá zas až tak daleko. Jeho život určují dobře fungující základní instinkty a v tomhle vztahu je spíše dole, i když jako chlap je se Stéphanií zpravidla většinou nahoře. Na těchto dvou leží veškerá tíha i křehkost tohoto příběhu, a přestože ostatní nic zásadního nepokazili, vypadají tak trochu jako kompars z neorealistického filmu. I tohle, myslím si, nějak takhle Audiard chtěl a vedl k tomu i svého kameramana Stéphanea Fontainea, jenž ve svém objektivu mixuje drsnou sociální realitu i subtilní pocitové pohledy.
Po oslavovaných Nedotknutelných přichází (spíše nenápadně) z Francie další smíšený tandem handicapovaný - zdravý, nabušený. Podobnost je zjevná, příběh a jeho poselství jsou diametrálně odlišné. Na dřeň (pořád mě tenhle titulek prudí) je totiž mnohem skutečnější, obyčejnější, všednější, a tudíž i uvěřitelnější. A navzdory tomu, že realismus tohoto snímku je nezřídka magický, budeme se u něj evidentně méně bavit - za to více naslouchat. A tomu nezabrání ani vlažné finále, kde jako by Audiard najednou nevěděl, kudy a jak dál. „Nezavěšuj! Buď se mnou. Miluji tě!“ zaznívá z filmového plátna a najednou máte pocit, že k tomu už není co dodat. Že v tomhle vzkazu je všechna jejich (i naše) osamělost a naděje.
DE ROUILLE ET D'OS / NA DŘEŇ. Francie/Belgie 2012, 120 min., české titulky, 2D. Režie: Jacques Audiard. Scénář: Jacques Audiard, Thomas Bidegain. Kamera: Stéphane Fontaine. Hudba: Alexandre Desplat. Hrají: Marion Cotillardová (Stéphanie), Matthias Schoenaerts (Ali), Armand Verdure (Sam), Céline Salletteová (Louise), Corinne Masierová (Anna), Jean-Michel Correia (Richard). V kinech od 28. března 2013.
