Snad žádné jiné jméno nevzbuzuje tak kladné emoce jako jméno Miloš Forman. Je to skoro jako synonymum ke slovům štěstí či úspěch. Miloš Forman je, a to nejen pro našince, ten, který to dokázal, ten, na kterém se dá doložit, že je možné mít úspěch, štěstí, peníze a ještě k tomu to všechno s noblesou ustát. A jako třešničku na dortu, jako nečekaný bonus nám navrch servíruje, že i ta osmdesátka mu nebývale sluší.
Kdysi v jednom rozhovoru, v době, kdy se mu za mořem narodila jeho druhá dvojčata, prohlásil: „Mám se tak skvěle, že mám až trochu strach, aby nepřišel nějaký nečekaný trest.“ Nepřišel, nebo alespoň určité nezdary, on nepokládal za osudové, tak jako spousta jiných umělců. A v tom pravděpodobně bude skryto tajemství jeho úspěchu, v jeho nezdolném optimismu, víře v sebe sama, pracovitosti a ctižádosti, která ovšem šla ruku v ruce s velkorysostí i životním nadhledem a nepopiratelným talentem.
Neboť to, co by jiné zlomilo, Miloše Formana posílilo. Jako jedenáctiletý přišel za války o oba rodiče, kteří zahynuli v koncentračních táborech Auschwitz-Birkenau a Buchenwald. Miloš vyrůstal u příbuzných a v poděbradské internátní škole krále Jiřího, kde byli jeho spolužáky mimo jiné Václav Havel, Ivan Passer, bratři Mašínové a Zbyněk Janata, který byl v roce 1955 za spolupráci ve skupině bratří Mašínů popraven.
Forman před nedávnem prozradil, že šoubyznys ho fascinoval od dětství, ale bylo mu prý jedno, jestli je to film, divadlo nebo cirkus. Klidně by dělal i klauna, kdyby ho někde chtěli. Nejdříve se hlásil na DAMU obor režie. „Můj o dvanáct let starší brácha Pavel dělal asistenta výtvarníka ve východočeské operetě. Bylo to za války, jemu bylo přes dvacet a mně asi devět. Bral mě do divadla do zákulisí a to pro mě bylo něco. Baletky, subrety a tanečníci pro mě byli bohové a bohyně a ty jejich šminky a parfémy jsem čichal s úplnou fascinací. A mezi těmi mými bohy tam chodil takový otrhaný strejda, k němuž vzhlíželi jako k pánubohu. Když jsem se bráchy ptal, kdo to je, odpověděl: 'Režisér'. Tak jsem zjistil, že to by bylo něco pro mě a že to bych si přál,“ popsal tehdy svou cestu k filmu.
Na DAMU ho nevzali,a protože nechtěl na vojnu, hledal jiné školy, kde ještě brali. První, kde se dělaly přijímačky, byla FAMU, obor dramaturgie-scenáristika. Byl přijat, aniž by do té doby byl filmem nějak zvlášť přitahován. „Když pak během čtyř let vidíte stovky filmů a prokecáte o nich plno nocí s kolegy, nějakou vášeň nebo lásku to ve vás už vyprovokuje,“ připustil. Po studiích FAMU točil v televizi pořady o filmu. V 50. letech se vypravil na světovou výstavu do Bruselu, kde se podílel na Radokově projektu Laterny magiky a navštěvoval americký pavilon. „Byl jsem paf z těch nádherných imperialistů,“ komentoval svou návštěvu Západu.
Ovšem vzápětí byl z Laterny magiky komunisty vyštván a jeho nedobré existenční podmínky se podepsaly i na jeho prvním manželství s Janou Brejchovou. Tohle období, kdy dokonce skončil i na psychiatrii (odsud snad později čerpal inspiraci pro svůj první velmi úspěšný film Přelet nad kukaččím hnízdem), bylo pochmurné, ale jak o mnoho let později řekl v dokumentu Miloslava Šmídmajera – co tě nezabije, to tě posílí – překonal je a jeho hvězda začala pomalu stoupat.
Jako režisér stál za kamerou poprvé v roce 1963 při tvorbě krátkého filmu Konkurs a v tom samém roce natočil celovečerní film Černý Petr. Forman vytvořil osobitý styl. Ve filmech hráli neherci a dialogy se vlastně utvářely na place. Snímky se vyznačovaly osobitou atmosférou, která oscilovala mezi geniálním uměleckým dílem a skoro naturalistickým dokumentem. Spolu s dalšími filmy, které do roku 1968 stačil natočit, Lásky jedné plavovlásky a Hoří má panenko, se zapsal do zlatého fondu československé kinematografie.
Černý Petr získal první cenu na filmovém festivalu v Locarnu, kde Forman zvítězil nad takovými jmény jako Antonioni či Godard. Na základě úspěchu filmu Hoří má panenko, který byl v roce 1967 nominován na Oskara, byl pozván k natáčení do Ameriky. „Filmexport s Američany podepsal smlouvu, že tam natočím film. A to byl Taking Off. Díky tomu jsem mohl být v Praze legálně ještě v roce 1970. Když jsem na filmu začal ve Státech dělat, nikdy by mě nenapadlo, že tam zůstanu,“ popsal situaci Forman. Taking Off byl ovšem Američany přijat velmi vlažně a Filmexport režisérovi odmítl výjezdní doložku prodloužit a tak začal jeho život v USA. Tím de facto skončilo i jeho druhé manželství s Věrou Křesadlovou, se kterou měl dvojčata Matěje a Petra. Ovšem dobýt Ameriku nebylo i přes jeho odhodlání a nesmírnou ctižádost lehké. Neměl vůbec žádné peníze. Existenčně se udržel tím, že získal natáčení dvou reklam pro velké americké firmy.
V takových situacích se většině smrtelníků americký sen kamsi vytrácí. Miloš Forman však s obdivuhodnou kreativitou pochopil, že pokud chce zvítězit, musí se naučit točit americké filmy. Dokázal to, aniž by se ovšem kdy snížil do líbivého podbízivého stylu. Ač jeho pozice nebyla taková, že by si mohl diktovat, než by slevil ze svých hodnot, raději netočil. „Ve své profesi je hodně tvrdošíjný, ani od nejmocnějších producentů světa si do své práce nenechá mluvit, a to se mu ve filmařském životě velice vyplatilo,“ říká jeho přítel herec Jan Tříska.
V roce 1975 se objevil Michael Douglas s nabídkou zfilmovat Keseyho knihu Vyhoďte ho z kola ven. Přelet nad kukaččím hnízdem dostal pět Oscarů v hlavních kategoriích. Další dva snímky, přepis proslulého muzikálu Hair (Vlasy, 1979) a Ragtime (1981) se setkaly v Evropě s větším úspěchem než v Americe, ale následující Amadeus byl kromě jiných cen ověnčen osmi Oscary (1984).
Miloš Forman k Oscarům:
Když jsem byl nominovaný s filmy Hoří, má panenko a Lásky jedné plavovlásky, věděl jsem, že to nedostanu, ale přesto v hlavě někde vzadu máte, že se stane zázrak a že ti členové akademie přece musí pochopit, že má vyhrát to vaše. Přitom si to člověk absolutně nesmí přiznat a čekat na to. No a pak, když to jeho jméno řeknou, je najednou taková tma.
Mluvil jsem o tom s několika lidmi, co byli nominovaní nebo Oscara získali, a přesně to řekl F. M. Abraham, který dostal Oscara za Salieriho. Řekl: „Kdo říká, že si žádnou řeč nepřipravil, lže. Já jsem si tuhle řeč připravoval dvacet let.“ Čili každý má pro případ, že se to stane, něco připraveného, ale ve chvíli, kdy to jeho jméno řeknou, zpanikaří, že to zvorá a něco zapomene. A když tam přijde, tak se už jen soustředí na to, aby z paměti vyhrabal to, co chtěl říct. Když pak odejde z pódia, uvědomí si, co zapomněl.
Třeba při Přeletu nad kukaččím hnízdem jsem chtěl poděkovat těm chudákům, co jsou mentálně postižení a pracovali pro nás. Věděl jsem, že se na to v televizi dívají, ale já na to zapomněl. Prostě mi to vypadlo, a když jsem si to uvědomil, tak kdybyste mi v tu chvíli přinesli zlaté hodinky, zahodil bych je. No a u Amadea jsme si všichni přáli, aby to dostal i Mirek Ondříček za kameru, ale to se nestalo a zkazilo nám to celý večer.
/ z rozhovoru s Věrou Keilovou – Právo /
Tento svůj jednoznačný úspěch sice už nikdy nepřekonal, ale vynikající filmy točil stále – Valmont (1989), Lid versus Larry Flynt z roku 1996, Muž na Měsíci (1999), Goyovy přízraky (2006) a poslední Dobře placená procházka - každý z nich je originální dílo, naplněné skvostnou filmařinou.
Miloš Forman žije se svou třetí ženou Martinou a dvojčaty Jimem a Andrewem v Connecticutu ve svých osmdesáti prý v dobré kondici. Zde, za oceánem, i nám tak nadále zhmotňuje sen o spokojenosti a úspěchu. Patří mu za to dík, jakož i za jeho úžasné dílo.
