Lidé, skály, víra a vášeň – a bílé slunce nad řeckou Thesálií, rozpalující zvrásněné srázy slepencových skal. Ticho skalních věží, prolomené dětským naříkáním zabíjené ovce. Dva kláštery, bizarně vyrůstající z nepřístupných skalních pilířů, vznášející se mezi nebem a zemí. Jako by se vzepjaly a chtěly rozletět k Bohu, ale skála je drží pevně, ve svém pozemském stisku. V podivuhodném souznění se tu střetává Boží a lidské – ale stane se, že někdy zvítězí hříšné. Řeholník Theodoros a jeptiška Uranie to zažili na vlastní (rozpálené) kůži.
Meteora – religiózní meditace ve stínu ženského klínu
Na sklonku minulého tisíciletí byly byzantské kláštery Meteora zaneseny do seznamu světového dědictví UNESCO. V horkém pásu pískovcových skal středního Řecka je tu s nadlidským úsilím, jen s pomocí sténajících svalů, rumpálu a kladky, před staletími budovali ortodoxní mniši (ke skalám jich tu přilepili dvacet čtyři!), jako výraz své víry, vznášející se k nebesům, která jako by tu byla již na dotek. Dotknout se nebe je ale akt, který je pro člověka možná až příliš zpupný a nedočkavý. A vlastně také nepřípustný a nepatřičný, stejně jako žádostivá a potřísňující tělesnost, pro kterou v těchto enklávách čiré víry a koncentrované spirituality není místo.
Jenomže vykládejte to těm, kteří zasaženi přirozenou biochemickou reakcí začínají mít stále intenzivnější pocit, že vrznout si je tak krásné a žádoucí, že to přece musí být Boží (a jestliže není, i tak to stojí za to). Jako by jejich pohledy, jejich touha a primitivní světelné signály, jimiž si potvrzovali, že jsou, vytvořily mezi jejich kláštery indukční smyčku, která vygenerovala erotické pole, ze kterého nebude lehké uniknout.
Čekalo se od nich, že se budou ve svých sousedních, ale striktně oddělených klášterech (mužském a ženském) věnovat modlitbám a rozjímání nad liturgickými texty typu „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku, k vodám tichým mě přivádí“ či „přebývat budu v domě Hospodinově“ a spoustě dalších podobných. Jenomže Theodoros a Uranie se vymanili z moci slova a dostali se až tam, kam je zapovězeno vstoupit a kde dikce Písma „hlavu mi potíráš olejem a můj kalich přetéká“ dostává zcela specifickou konotaci. Možná to všechno začalo tím, že chtěl vědět, jakou barvu mají její vlasy, od čehož je už jen krůček k představám o barvě jejího klína - oboje artový a festivalový režisér Spiros Stathoulopoulos (PVC-1), pro informaci všech, které to zajímá, názorně a v detailu předvede.
Spektakulárnost a vymazlený vizuál (opírající se i o malebnost zvolené lokace) jsou ostatně nepřehlédnutelnými konstantami jeho meditativního spektáklu o člověku, víře a lásce – a také jedné zajímavé turistické atrakci současného Řecka (odpusť, Spirosi, že ti podsouvám i takhle přízemně pragmatickou motivaci). Meteora je modelový autorský film, který Stathoulopoulos nejen režíroval, ale kde je i spoluautorem scénáře a kameramanem.
V málomluvné naraci Meteory hraje kamera roli klíčovou. Záběry skalnatého kraje, vystupujícího z ranní mlhy, profily klášterů vyrůstající ze skalních masivů, naturalistické zabíjení ovce, téměř dokumentární rozhovory se sedlákem z nížiny a naivistické prolnutí s dobově animovanými sekvencemi vytvářejí oslovující atmosféru i zvláštní napětí, jehož nositelem je především obraz, a nikoli příběh. Tahle jednoduchá story je odvyprávěná skrze dlouhé záběry a lenivý střih a jednoduše odehraná ústředním tandemem Theo Alexander – Tamila Koulieva-Karantinaki.
Založená je na zápasu víry a tělesností a je třeba říci, že v téhle tematice nepřináší nic nového ani původního (viz např. Scorseseho Poslední pokušení Krista). Nicméně sečteno a podtrženo, tahle artová a symboly orámovaná seance se prodychtila v loňském roce až k nominaci na berlínského Zlatého medvěda. Mimochodem, dozvíte se v ní také, že medvěd je jediné zvíře, které žere fíky, což jsem předtím netušil, stejně jako netuším, jestli mi tahle informace někdy k něčemu bude.
Dvaaosmdesátiminutová Meteora nabízí něco mezi antropologickým experimentem a minimalistickými „orgiemi“ a je na artový a festivalový opus divácky překvapivě vstřícná. Je to film o těch, kteří chtějí žít v lásce, jenom se musí rozhodnout, jakou si vyberou. A zdá se, že jejich dilema zásadně nevyřeší ani modlitby, ani masturbace. Zajděte na ni, když budete mít chuť na něco ne zcela konvenčního, hodně spirituálního, mírně oduševnělého, vlastně nedějového a zvladatelné emoce vzbuzujícího. Na něco, co má atmosféru a osloví vás, i když tomu nemusíte úplně rozumět.
METEORA / METÉORA. Německo/Řecko/Francie 2012, 82 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Spiros Stathoulopoulos. Scénář: Asimakis Alfa Pagidas, Spiros Stathoulopoulos. Kamera: Spiros Stathoulopoulos. Hrají: Theo Alexander (Theodoros), Tamila Koulieva-Karantinaki (Urania). V kinech od 20. června 2013.